Únor 2010

u Anič a Štěpíka

27. února 2010 v 22:36 | jana
Byla jsem s Maruškou v Praze za Aničkou a Štěpánkem. Anička bude mít další miminko, tak jsem zvědavá, co se z toho vyloupne. (To tu máme zase zdrobnělinek... no jo, dětičky). Snad už to můžu prozradit, když to bude za tři měsíce. Vyfotila jsem tam nějaké vtipné fotky (hlavně takovou legrační hračku, která vypadá jako pískací... fakt ale :), jenže na mobil a nedokážu je dostat z toho mobilu do počítače. Maruška je prý vysoká jako dvouleté dítě a až vyroste, bude mít dva metry a problémy s hledáním ženicha... Doufám, že nebude tak zle, růst se včas zastaví a tělesná výška bude v rozumné míře. Aby z ní nebyla obryně Maruška... všichni víme, že takové jméno se pro obryni nehodí :). Bylo to fajn, akorát krátký - bylo potřeba odejít dost brzo, abychom stihly všechny spoje. A je trochu smůla, že pokud je chci vidět, musíme absolvovat takovou anabázi s dopravou, ale couž. Maruška to zatím ve vlaku zvládá, i když zpáteční cesta už byla lehce s obtížemi. Jede to přes hodinu, no. Jedna věc, nad kterou přemýšlím je, že naši přátelé mají tak málo věcí. Obývák, kde je gauč a nic. Prázdná kuchyňská linka a nic... To jen my máme doma tunu knih, šanonů, poliček, serepetiček a všeho. A bedny a tašky s látkama, barvy, obrazy a kdesi cosi. Ani na to nechci myslet.

dvacetsedm

24. února 2010 v 23:01 | jana
Měla jsem dnes narozeniny. Dostala jsem tunu sladkostí, takže mi je všeobecně dost blbě :). 27 už! Totoletí. No ale myslím, že na to jak jsem stará vypadám docela dobře...? :)
Ostříhala jsem dceru a lituju toho. Měla pěkný vlasy... teď vypadá jako oškubanec, trestanec, a ani šatičky jí už nejspíš nepomohou k holčičkovskému vzhledu. Ještě že vzadu jsem jí nechala ty lokny. Učím ji dobrým způsobům, např. že lidi - hlavně teda matka - se mají hladit. Moc to nechápe. Probíhá to tak, že mě začne mlátit po hlavě. Mě to bolí, tak jí říkám, ať toho nechá a názorně předvádím, jak se máme místo bití hladit. A to ji strašně naštve a začne řvát :).
Šiju si takový modrý sako a je to utrpení, protože se skládá z asi tisíce kousků, které se musí ještě různě vyztužovat výztuhou, sešívat dohromady, pak obracet, zároveň dělám chyby, tak budu muset párat, jednu věc jsem zkazila, a asi by byla moje smrt to párat a opravovat, tak si to ještě rozmyslím (případně se někoho zeptám, jestli to bude fungovat tak, jak jsem to ušila...), jenže stejně nevím, jak to opravit; prostě mi to nejde nejde nejde. Ale! Nebudu mít pokoj, dokud to nedodělám.


Nedokážu najív v Palladiu záchody

22. února 2010 v 21:36 | jana
Jsem blbá nebo slepá...? Ale fakt tam ty hajzlíky nejsem schopná dohledat :). Ostatní obchoďáky jsou v pohodě. Dneska jsem se tam potulovala, protože jsem kousek odtamtud dávala vázat diplomku (!). Myslela jsem, jaká to bude úleva, odevzdat to, ale zatím jsem z toho pobíhání jenom hrozně unavená a mám divný pocit, jako by něco bylo špatně či co. No snad to nic nebude. Taky jsem se přihlásila ke státnicím. Bylo dost zvláštní vidět ty knížky se svým vytištěným jménem! Fakt, to člověk nevídá každý den :). Co bych tak ještě mohla svázat...? Jenže to bych musela něco asi napsat...? A to teda nikdy :).
Vázání diplomek je drahá sranda, i když člověk to samozřejmě rád zaplatí, vzhledem k situaci. Ale napadají mě z toho úvahy, kde se hromadí ty hromady diplomek? Vždyť to je taková spousta docela velkejch knížek... od každýho dvě, někde to pak leží, nikdo to nečte, je to těžký, drahý. Asi chápu, proč se to takhle dělá, ale moc praktické mi to nepřijde.
Šiju teď něco, co pokud se povede, tak to bude pecka nesmírná a pokud se to nepovede, tak rozmetám šicí stroj a už nikdy nic :). Čili bych tomu doporučovala, aby se to povedlo.
Ptal se mě dnes kamarád, co budu dělat, až dostuduju. Řekla jsem, že pravděpodobně další dítě... A on na to, ať jdu radši někam pracovat. Mám z toho vyvozovat, že jako matka jsem neužitečná nebo co? Je fakt, že představa dalšího dítěte mě celkem mráčí. Jenže zas, vyjedu si sama do Prahy a co tam dělám? Čučim na cizí mimina :). A zůstat s jedním dítětem je taky blbost. Další dítě chci, ale jsem ráda, že je na to ještě čas :). I když ne moc, když vezmu v úvahu, jak to letí čím dál rychlejc všechno.

šicí fiasko a jiné

19. února 2010 v 12:21 | jana
Rozhovor u počítače:
"Udělám ti průřez filmem o Shackletonovi."
"No, já nechci..."
"Já se ale neptám, jestli chceš nebo ne. Tak koukej."

co s blogem?

8. února 2010 v 20:27 | jana
Poslední dobou, už celkem dlouho, mám takovou blogovou (bloží?) krizi. Nějak nevím, o čem psát. Lidé, jejichž blogy ráda sleduju, píšou o různých věcech: o šití, o pletení, o dětech, o svém bytě, o manželovi... Moc ráda mám blog Sandry, která mě docela dost vytáčí. Pořád fotí svého manžela a háčkování. Už nevím, jestli je sledování toho blogu příjemné nebo nepříjemné. Čiší z toho taková pohoda, radost ze života, klídek a láska, že je z toho člověku lehce až špatně. Např. vždycky napíše, jak je krásný říjen (listopad, prosinec...), čím je ten měsíc tak krásný, co má v plánu, co hezkého kde s kým prožila, co zase upletla a uháčkovala... (!). Podle toho blogu to vypadá, že ta ženská nedělá nic jiného, než že sedí v křesle, plete nebo háčkuje, pije kafe, jí dortík, zatímco sleduje svého milovaného manžela, jak vaří, peče a uklízí. WTF?
No a co já... Diplomka je v konečné fázi, takže si po večerech užívám nějaké to volno. Popadlo mě šití. Půjčila jsem si z knihovny čtyři Burdy, a jsem z toho naprosto nadšená. Nejdřív jsem si v tom listovala a výskala jsem, jak si ušiju z každé asi tak 10 věcí... Pak jsem začala večer něco obkreslovat na průhledný papír a došlo mi, že je to tak na dlouho, že budu muset svoje plány dost omezit. Času je prostě málo, a mě lákají těžší věci, které mi trvají hrozně dlouho. Dlouhé minuty jenom zírám do návodu a snažím se pochopit, co tím básník myslel. Hodila by se mi nějaká učitelka na to!
Taky mám resty v malování. Do výstavy chci namalovat ještě alespoň čtyři obrazy.
A pak taky musím udělat nějaké ty panenky, chci zkusit takovou novinku, která by mi mohla práci zároveň ulehčit a zároveň zkomplikovat... ale až se do toho dostanu, tak snad spíš ulehčit a zrychlit. No uvidíme.
Mám spoustu plánů... Připadá mi šílené, že někteří lidé šijí/ háčkují/ pletou/ fotí/ malují jak blázni a k tomu jsou schopni o tom blogovat.
Tak to je ode mě ze zapadákova zatím pro dnešek vše, loučí se Janul :).

doma: metamorfózy

2. února 2010 v 12:24 | jana