Únor 2009

už 2!

19. února 2009 v 10:04 | jana
Dneska jsou Marušce 2 měsíce!:-) Jak šel čas...

MOSKAU! ČINGISCHÁN!

13. února 2009 v 22:49 | jana
Dnes nastal přelomový den. Do mé sbírky geniálních choreografií přibyl zásadní kousek. Možná jste si všimli, že mám ve velké oblibě nápaditá a vtipná taneční videa :-). Ale to, co dneska uvidíte, jste ještě nikdy neviděli... Tahle videa nejsou ale zajímavá jen tancem, ale prostě celkově je to zážitek pro toho, kdo má smysl pro humor a patos. No prostě je to dokonalost a lituju velice, že neumím tančit jako čingischán :-).


Neslavný příběh o chilli

11. února 2009 v 21:11 | jana
Narazila jsem nedávno někde na netu na recept na vegetariánské chilli s vyobrazením. Zejména to vyobrazení mě nalákalo tak, že jsem nemohla odolat. Musela jsem to uvařit. Na červené fazole Kač při nákupu zapomněl, ale měli jsme zásobu bílých, tak jsem použila ty. Začalo to slibně. Osmahla jsem cibuli, přidala nakrájenou mrkev a celer, míchala... pak jsem přidala chilli koření. Zatím se nic podezřelého nedělo. Přidala jsem konzervu loupaných rajčat a uvařené fazole i s vodou, ve které se vařily. Vařila jsem chilli a vypadalo to výborně i to tak vonělo. Pak jsem to ovšem ochutnala. Stačilo, že se špička jazyka dotkla kousku mrkve na lžíci a celou Janul projelo tisíc čertů. Pálilo to jak nejhorší peklo. Šla jsem gůglovat... Prý buď nařeďte, přidejte ingredience a znásobte množství, případně přidejte smetanu a podávejte s rýží. Udělala jsem všechny tyhle věci. Lila jsem do toho tunu vody, ředila omáčku, přidala jsem pytlík maďarské zeleniny, která se do toho moc hodila a celé to vylepšila. Jenže. Pálí to furt dál, i když o moc míň. Ale i tak je to moc dobré a snědla jsem toho už mnoho (a ještě zbývá). Je to fakt super jídlo. Jenom budu příště opatrnější s kořením :). A to je celý příběh. Směle do toho, pochutnáte si, ale nesypte tam půlku pytlíku jako já :).

Barbie

11. února 2009 v 10:25 | jana
Angela Merkel mě ale moc nepřesvědčila... :-)

barbína útočí

8. února 2009 v 22:59 | jana
Četla jsem v novinách šílený článek o Barbínách... Barbie totiž letos slaví 50 let. Kdo dobře počítá, je to každých 10 let kulaté výročí Barbie. Mám v živé paměti, jak slavila čtyřicítku. Ta fuchtle si takovou pozornost vůbec nezaslouží! :) Článek je to strašný. Každé 3 vteřiny se prý prodá jedna Barbie. Radši na to nechci vůbec myslet, ale nejde to. (Vůbec ale tyhle závěry, co hrozného se kde na světě každých pár vteřin děje, by neměly spatřit světlo světa!:) Děvčátka prý Barbie milují (no, něco o tom vím...), a to tak, že zbavit se závisloti na Barbie lze jen tak, že ji upálíte, upečete v mikrovlnce či znetvoříte. Popisovali koloběh života. Holčička má Barbie, šílí z ní a ze všech šatiček a serepetiček, nakonec dojde ke zkratu a holčička Barbie upeče v mikrovlnce. Pak dlouho nic, až má vlastní malou holčičku, koupí jí Barbie... atd. :). Ani nechtějte vědět, kolik "barbín" jsem měla jako dítě já. Tehdy ale nebyly mikrovlnky. Kde je těm panenkám konec? A tady, přátelé, vidím hlavní výhodu, kterou mohou matky holčiček závidět matkám chlapečků. Nemusíte jim kupovat ŽÁDNÉ Barbíny. Proč tolik žen (včetně mě) tak touží po holčičce? :-)
Co nejdřív musím buď koupit, anebo lépe vyrobit tu waldorfskou panenku a stlouct dřevěný domeček, než se Maruška začne dožadovat umělohmotného růžového porsche a podobných nezdravých záležitostí. Tuším ale, že možná není úniku...

podoba

5. února 2009 v 12:01 | jana
Tak jsem se už naprosto vzdala naděje, že by po mně mohlo moje dítě zdědit nějakou podobu. Jen se podívejte na Kače ve věku dvou měsíců a na Marušku v měsíci a půl... I ty oči, které jsem u ní mylně považovala za "po mně", jsou teda asi po Kačovi (tady je má Marie ale přivřené, tak to není tak poznat). A hlavně sexy důlek v bradě a smyslné rtíky :-). Kač je teda tlustší, protože je starší. Škoda, že Maruška není zrzavá.

Byla jsem včera v Praze u doktora. Vyšetřil a prošetřil mě tak, že už to ani líp snad není možné, a závěr je: potřebuji se hlavně zklidnit :-). No, to je samozřejmě pro mě dobrá zpráva; pokud už tolik doktorů řeklo, že se uzdravuju a nemám si dělat starosti, tak si je teda nedělám. Mám jíst málo cholesterolu. Kdyby nezačal s doktorama pro změnu plašit Kač, mohli jsme to nějak oslavit :-).
Situace s dekou se vyvíjí tak, že mě napadlo si ji koupit v tom army shopu, a to v internetovém army shopu. Jen trochu řeším, že místo toho, abych podporovala bulharské horaly, podporuju armádu... no ale cena tohle dilema asi vyřeší. A navíc vojenské deky jsou teď trendy.
Jak jsem byla včera v té Praze, rozhodla jsem se zajít do obchodu s oblečky :). Prošla jsem dámské oddělení, prošla jsem dětské oddělení... vybrala jsem si svetr pro sebe, a pak jsem měla strašnou chuť koupit něco na sebe Marušce. Bylo to samozřejmě celkem drahé, když z toho hned vyroste, a tak jsem pořád chodila sem a tam, brala věci, že je koupím a zase je tam vracela... Nakonec jsem jí teda koupila šatičky. Jestli jí nebudou, dostane za uši! :-) Nebyly sice nějak moc drahé, ale je to pořád taková marnivost, protože jsou to prostě prťavé šatičky. Jde o to, aby jí byly v době, kdy bude zrovna teplo. Máma teda říkala, že je to v pohodě a určitě je bude moct nosit, protože děti se prý nějak vytáhnou do výšky a zůstanou nějakou dobu stejně velké, nebo co. No, kdyby jí nebyly, je to zatím jediné oblečení, které jsme jí koupili. A kdyžtak budeme mít dárek pro někoho z našich těhotných přátel :). Chtěla jsem ještě utrácet dál, třeba za nějakou kosmetiku, ale naštěstí jsem už neměla čas.



článek

1. února 2009 v 17:52 | jana
Tak si další člověk - sestřička u doktora - myslel, že jsem těhotná. Naštvala jsem se, a šla jsem si do prádla koupit stahovací kalhotky. Zkusila jsem si jich asi 10, samozřejmě, že nejlepší byly ty nejdražší od Triumphu... Co naplat! Kdybych ale pořád nechodila k těm doktorům, nikdo by moje břicho neviděl a měla bych pokoj! :-)
S mým zdravím je to pořád na pendrek. Včera jsme s Kačem jeli na pohotovost interny, protože mi zase stoupl tlak, navíc mám otoky, a nevím, co s těma ledvinama... no ale doktor tam byl tak mimo, že jsem se strašně naštvala. Mluvil se mnou jako s blbcem, až jsem měla sto chutí říct, že s ušima nic nemám (teda až od toho dne odpoledne, do té doby jsem měla levé ucho několik dní zalehlé :-). Když jsem mu řekla, že mám strach, protože mi všichni doktoři říkají, že mi nic není, když mi přitom něco je, mi odpověděl, jestli nechci prášky na zklidnění, že jsem asi stresující se osobnost... Řekla jsem, že nechci, a on začal tahat papír na recept! No konec. Navrhoval mi hospitalizaci, načež jsem začala brečet, že mám tu Marušku a co by s ní bylo. Je to těžké a nevím.
Ale pozitivně! Dnes jsem poprvé vyzkoušela šátek venku a bylo to fajn! Maruška byla v kombinézce, navíc pod mojí mikinou a bundou, spokojeně spala... Já jsem si trouba nevzala pod šátek svetr, takže mi byla zima :). Příště to udělám líp, každopádně šátek super.
Sledovala jsem teď docela kauzu výměny dětí. Až teď, když mám taky dítě, mi pořádně dochází, jak je to šílené ty děti měnit zpátky. Po tak dlouhé době si je měli nechat, což si ale nepřáli všichni zúčastnění. Než jsem šla rodit, pořád jsem přemýšlela, aby nám taky nevyměnili dítě. I když jsem věděla, že je to málo pravděpodobné :). Naštěstí po tom, co se stalo, už prý zpřísnili v porodnicích pravidla. Podle toho, jak to bylo u nás zařízené, by se to snad fakt stát nemohlo. Děti měly na těle nesmazatelné číslo a jméno, všechny oblečky podepsané a očíslované. Ty vyměněné děti měly snad jen provázek s číslem na ruce. Zajímalo by mě, jestli existuje na světě víc takhle povyměňovaných dětí, jen o tom ti rodiče nevědí...