Leden 2009

ach jo

29. ledna 2009 v 22:36 | jana
Už toho mám dost. Jsem pořád s něčím nemocná. Jakmile se jedna věc zlepší, další dvě se objeví. Copak je to normální? Copak se takhle dá žít? Už jsem navštívila skoro všechna lékařská odvětví a v nemocnici už znám pomalu každý kout. Za poslední měsíc jsem měla problémy skoro se vším, na co si vzpomenu. Chodím za různými doktory a mám pocit, že mluvím do prázdna. Do toho Marie odmítá spát a pořád mi tu řve. Zároveň se snažím trochu uklidit a uvařit (vyprat, vyžehlit...). No nezasloužila bych si snad lepší život? :-) Samozřejmě, že zasloužila. A tak tu do toho aspoň popíjím červené víno, protože když nekojím a vysadili mi léky na tlak, tak už nemusím mít vůbec žádné výčitky. Doufám... Deku jsem pořád nekoupila, protože když už jsem skoro byla odhodlaná, zeptala jsem se mámy, a prý že kupovat vlněnou deku je blbost, že se bude špatně udržovat. Tak zas nevím. Ale pokaždé, když si lehnu na náš gauč, říkám si, jak extrémně nutně potřebuje tato domácnost pořádnou teplou dlouhou deku. Pěknou, v ideálním případě, ale není to až tak zásadní požadavek, pokud bude nenápadná, stačilo by.
Ale stejně ta Marie... no není to zvláštní? Jak takový člověk, co zírá kolem sebe, jako by spadl z višně, a v úleku rozhazuje ruce, piští jako siréna atd., se mohl v tom břiše udělat? Jakože z vajíčka a spermie? Jako mi to dost nejde do hlavy... :-)


Zprávy z domova

24. ledna 2009 v 15:20 | jana
Naše dítě je čím dál aktivnější. Často sebou mrská jako pominutá, a když při krmení třeba na vteřinku vyndám lahvičku, nebo jí odpadne dudlík, nahodí téměř nas... naštvaný výraz :-). Naštvaný je ale opravdu slabé slovo. Někdy Marušku nazýváme trapičem, když hodně řve - zejména v noci ve chvíli, když se rozhodneme jít s Kačem spát. Už dvakrát se stalo, že vyštvala Kače z rodičovské ložnice, a to jsem nebyla fakt ráda, dcero! :-) Naposledy se ale rozhodl nasadit místo odchodu do exilu špunty do uší, a byl to dobrý nápad, protože to zabírá skoro vždycky, na cokoliv. Na koleji to spolehlivě fungovalo na mejdany a opilce... zkrátka, když Kač nasadí špunty, v následující minutě v drtivé většině případů mizí hluk, kvůli kterému je nasadil :). Praktické! Maruška ale ví, že i kdyby se sebevíc činila v křiku, sežereme jí všechno. Občas u ní postřehnu zvláštní vypočítavý, prohnaný výraz v očích (přivřené oči desperáta zaměřeného na oběť), který jakoby říkal: vy moc dobře víte, že i kdyby cokoliv, budete mě milovat, až z toho zezelenáte :-). A taky že jo. Myslím, že se trošku "hádáme" o to, komu je víc podobná. Až začne nosit ze školy poznámky a pětky, bude to jasné... :-). No, ale celkově je Maruška moc hodná, hodně spí, takže jsem v posledních dnech neměla nic lepšího na práci, než se např. zaregistrovat na Facebook... ehm. Zatím mi to k ničemu moc nebylo, ale mám jakýs takýs kontakt se svými bývalými spolužáky ze střední, protože na srazy apod. se nedostanu. Cítím se občas osaměle, protože tady nemám žádnou pořádnou kamarádku, a už vůbec ne kamarádku podobného věku s dítětem podobného věku... Hledat někoho takového přes Facebook ale asi nebyl dobrý nápad, protože tam píšou hlavně osamělí lidé, kteří zejména vymetají bary a podobně. Nouvidíme.
Viděli jsme moc pěkný chilsko - argentinský film Play. Bylo v něm několik výborných vtipných momentů. Např. rozhovor o jedení hovínka. Zamilovaný mladík se ptá své přítelkyně, čí hovínko by snědla, kdyby musela: svoje nebo jeho :-). Samozřejmě po různých vytáčkách nakonec řekne, že svoje, z čehož je on zklamaný... Zajímavý byl také výčet, jaká má být "skvělá ženská". Splňovala bych, myslím, většinu z charakteristik, ovšem všechny bohužel ne. Co naplat :-).

Jsem radioaktivní :-(

16. ledna 2009 v 17:32 | jana
Jak tak po porodu chodím po různých podivných vyšetřeních, byla jsem dnes na oddělení nukleární medicíny. Vypila jsem nejdřív radioaktivní roztok (pokud vím) a potom mi do žil vstříkli nějakou kontrastní látku a zkoumali, co to moje tělo na to. Vlastně moc nevím, o co šlo, ale prý je dobré, aby se to provedlo, tak jsem to podstoupila. Bohužel, jsem z toho po celý den radioaktivní a nesmím se téměř přibližovat k dítěti... Je to docela divné, nesmět udělat to, co je pro mě v poslední době to nejpřirozenější a nejpotřebnější (a nejen pro mě). Nemůžu se dočkat, až to vyprchá. Před vyšetřením paní doktorku nejvíc zajímalo, jestli nejsem těhotná. Vysvětlila jsem jí, že vzhledem k okolnostem by být těhotná nebylo nic moc a že zkrátka nejsem. Pak jsem musela podepsat větu "Nejsem těhotná" :-). Když jsem po vyšetření vyšla z ordinace, seděla v čekárně starší paní a prohlásila něco ve smyslu: vy máte krásný malý bříško, jak dlouho jste těhotná? :-( No jo, po porodu mi jaksi něco ještě v pase zbylo... Jak se toho zbavit?
Pak se mi stala divná věc s botou, těžko uvěřitelná. Jdu a jdu, nejdřív celkem normálně. Najednou cítím, že na botě zespoda malá boule. Jdu dál, jde to hůř a hůř. Během chůze se boule zvětšuje! Po chvilce je zvětšená tak, že nemůžu ohnout prsty a chůze se stává dost problematická. Bota s boulí na podrážce větší než pingpongový míček se mi zdá naprd, a tak beru tu bouli do ruky a mačkám. Boule praská a splaskává. Takže mám teď díru v botě. Do boty sice zatím kupodivu neteče, ale jelikož mají ty boty stejně dost obhroublou polní vizáž a mají tendenci se rychle zabahňovat a špatně umývat, plánuji nákup nových elegantnějších bot.
Dnes mi také došel šátek na nošení a zítra do něj zkusím cvičně napěchovat Marušku :-).

nový oděv

14. ledna 2009 v 18:29 | jana
Mám chuť pořídit si něco pěkného na sebe. Po tolika měsících, kdy jsem nosila jedny příšerné šaty a jedny příšerné kalhoty. Jenže. I když bych měla nějaké peníze, nemám se jak dostat do pořádného obchodu :-). Co s tím? Jak to dělají ostatní matky? Nezbývá možná, než oprášit šicí dovednosti a něco si ze zásob spíchnout. Bohužel s obchody s látkami to taky není slavné. Je to zvláštní, ale např. v Praze se prý jeden po druhém ruší. Možná, že to ale zas až tak zvláštní není, protože není moc lidí, kteří by šili. Každopádně mám chuť si ušít aspoň něco primitivního, abych měla něco nového. Sukni, například. A pak ji budu nosit do lesa mezi srny :-).

dilema s dekou

12. ledna 2009 v 18:42 | jana
Kterou z těchto dvou dek mám vybrat? Mám dilema. Chci koupit deku a nevím kterou z těchto dvou. Poraďte.

článek o dětech (opět :-)

12. ledna 2009 v 11:56 | jana
Dobrosrdečnost některých lidí nezná mezí. Včera jsme měli tři návštěvy, celkem 8 lidí. A dostali jsme: 7 balíků plínek, velkou sklenici polívky, 2 uvařená hlavní jídla, pomazánku, krabici upečených pletýnek, luxusní čaj v krabičce! A já ještě krém a čokoládu. A pak ještě vlastně tašku holčičího oblečení. No nechápu, čím jsme si to zasloužili :-).
Kolem nás se to hemží miminy a těhotenstvími. Otěhotnělo několik našich přátel, kteří si to už dlouho přáli. Jsem moc ráda. A otěhotněli taky jedni, kteří si to sice taky přáli, ale až trochu později... :-) Jestli to takhle půjde dál, bude mít Maruška spoustu kamarádů a kamarádek. A já nebudu muset hledat žádnou matku na seznámení. :-) A tak jsme s návštěvou probírali dětská jména a jejich výběr. Zejména s klučičími jmény mají různí naši přátelé problém. A mně s konečnou platností došlo, že plánu pojmenovat potenciálního syna Ravi se můžu vzdát. Kač to zkrátka nerozchodí ani přes svou mrtvolu. No tušila jsem to. Asi bych na to stejně neměla dostatečné koule. A přitom je to jméno tak praktické! A když vezmu v úvahu, jaké šílenosti dávají dětem za jména naši známí! Vedle toho by byl Ravi slabý odvar. No nic. :-)

špatná hospodyňka

10. ledna 2009 v 18:33 | jana
Uvařila jsem dnes svoji první kuřecí polívku s vaječnými noky. Z kuřecích křídel. Obávám se ale, že ideál dokonalé hospodyňky je pro mě i přes tento úspěšný počin nedostižný. Snažím se, ale málo. Chvíle, kdy Maruška spí, nevyužívám vždy k tomu, abych vytírala, umývala a prala, ale často si prostě lehnu taky...
Od té doby, co máme Marušku doma, se mnohem častěji směju. Ležím třeba v posteli, nebo krmím, a vzpomenu si na nějakou vtipnou situaci s ní, nebo slovo, a začnu se nezvladatelně chechtat. Dneska ráno (ehm... v 10h) si třeba vyndala z kabátku i z pyžamka ruce, takže rukávy zůstaly prázdné, a srovnala si je pěkně do tepla podél těla. Skoro všechno oblečení je jí velké, takže to jde dobře. Blbost, ale pobavila nás :-).
Kač půjčil knihu nazvanou Dítě. Je plná fotografií obrovských tlustých batolat. Našla jsem tam informaci, že drtivá většina matek nosí své dítě instinktivně na levé ruce, blíž k srdci, aby dítě slyšelo, tak jako v děloze, tlukot srdce. No, tak já patřím k tomu minimu špatných matek bez instinktu, protože na levé ruce se mi dítě nosí pěkně blbě...

V obýváku

7. ledna 2009 v 16:54 | jana
máme dvě nové věci. Jedny bílé závěsy, které jsem před pár dny ušila, protože se mi zachtělo světlosti a jednoduchosti.
A jednoho nového člověka :-).
V knize - příručce - o zacházení s dítětem jsem našla vtipnou poznámku, že čerstvá matka má věnovat pozornost svému vzhledu a občas se i namalovat. Její dítě s ní totiž tráví většinu svého času a nestojí o to se celý den dívat na nějakou šeredku (volně přeloženo). :-) Měla bych se nad tím zamyslet. Proto asi VZP do svého dárkového balíčku přibaluje staré číslo časopisu Juicy, mělo mě to napadnout :-).

Roklinka

4. ledna 2009 v 16:55 | jana
Včera jsme s Kačem využili možnosti hlídání Marušky a vydali jsme se na malou mileneckou procházku. Bez břicha i bez dítěte :-). Málem jsem vypustila duši, protože jsme šli do tzv. roklinky, do nehostinného místa, kde se musel jít šílený kus do prudkého kopce. Po dvou týdnech nemoci to byl výkon, podlamovaly se mi nohy a Kač mě musel místy sbírat ze země. Těším se, až zas budu mít svoji kondici, naložíme Marušku, a půjdeme třeba na větší procházku.
Dcerka se nám poněkud rozežrala. Když si vzpomenu, jak jsem první dny brečela, že málo jí... Nyní jí už otrnulo, inspirovala se oběma rodiči, především tatínkem, a zjistila, že jíst je zábava a koníček. Že by zemřela hlady se evidentně bát nemusíme.
Zjistila jsem, že bych se celkem ráda seznámila s nějakou matkou. Nebo více matkami. Na vesnici se mi zdá, že je to v tomhle ohledu trochu průda. Mám sice pár kamarádek s malými dětmi, ale komunikovat se dá jen občas mailem, což je nic moc. Ve městě, když se člověk seznámí, si můžou aspoň jezdit s kočárkama a tak. Tady leda tak vezmu psa a kočár a můžu vyrazit do polí mezi srny. Je to taky fajn, ale člověk má občas chuť si pokecat.
A taky mám chuť tančit. Doufám, že to znamená, že se uzdravuji. Hlavně mě baví chytlavá lehce kýčovitá hudba. Potřebovala bych větší zásoby. Dnes jsme s Kačem tančili na píseň Leonarda Cohena Lover lover lover, kterou jsem slyšela poprvé, ale prý je to odrhovačka.


zvládli jsme to!

1. ledna 2009 v 12:23 | jana
Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vyčerpáním, ale zvládli jsme to! :-)

No, smrt hladem a vyčerpáním mi sice nehrozila, ale nahnuté to se mnou bylo. Zchvátila mě těhotenská choroba preeklampsie, jejímiž projevy jsou vysoký tlak, poruchy vidění, poruchy ledvin, nevyživující se plod... nic pěkného. Naštěstí mě Kač dovezl skoro na poslední chvíli do porodnice, kde naordinovali urychlený císařský řez. Narodila se Maruška a pak to trochu jelo. Jeden čas jsem byla připojená na tolik hadiček, že jsem musela konstatovat, že jsem hadičkový král. Doktoři v porodnici si nevěděli rady, tak jsem po několika dnech putovala na jipku, a Marušku jsem několik dní vůbec neviděla. Pak mě odpojili z hadiček a mohli jsme ji s Kačem alespoň navštěvovat. Celkem jsem v nemocnici strávila deset dní, a jsem moc ráda, že jsem pryč. Doma je to ovšem taky vtipné, částečně kvůli tomu, že nemůžu kvůli lékům kojit, takže připravujeme umělé mléko do lahviček. Jsem myslím typická šestinedělka. Pláču buď dojetím, nebo zoufalstvím. Ale to je normální, říkal doktor :-). Nastalé situaci nemůžu pořád trochu uvěřit a připadám si jako v jiné realitě. V hlavě mi vládne chaos. Po fyzické stránce (kromě přetrvávajícího vysokého tlaku a s ním spojených problémů) se mi ovšem dost ulevilo, mám pocit, že ze mě spadlo asi 20kg, zmizela spousta hmoty a váhy. Obdivuji své nové křivky a připadám si jako modelka. Jak jsem nemocná, ztratila jsem též skoro chuť k jídlu (i na sladké), což je situace, kterou jsem dosud nepoznala. Noční vstávání je taky nová situace, ale po počátečním šoku myslím, že se na něm dá najít leccos příjemného.

Stali jsme se s Kačem rodiči. Zvláštní věc! Existují hmatatelné důkazy, že je to pravda, ale stejně je trochu nemožné tomu uvěřit. Člověk může stokrát vědět, že se to miminko narodí, ale když k tomu nakonec dojde, stejně se strašně diví. A ještě víc se diví, když je jeho miminko to nejkrásnější! :-)

Janul přeje všem čtenářům svého blogu krásný nový rok.