Říjen 2006

zatopila jsem.

30. října 2006 v 20:02 | jana
Co obnáší, když si chce člověk zatopit v kotli:

Mouchy

23. října 2006 v 22:59 | jana
Nastal trudný čas pro: mouchy. Padají ze vzduchu jak švestky. Mrtvá tělíčka se nacházejí všude po bytě. Když nejsou mrtvé, jsou krotké a málo pohyblivé. Daly by se klidně hladit, kdyby někdo chtěl.

Opilí láskou

23. října 2006 v 22:52 | jana
Viděli jsme nedávno nádherný bláznivý film - Opilí láskou (Punch drunk love). Ten film měl zvláštní ponuře divnou atmosféru, přesto však příjemně napínavou.

Pes spal doma

16. října 2006 v 19:18 | jana
Dali jsme psa na noc domů. Byl z toho pěkně překvapený. Nemohl přímo věřit svým očím. Vrtěl ocasem a neustále mě hypnotizoval svým smutným pohledem. Má pelech vyrobený ze staré dětské peřinky. Asi patřila dětem předešlého faráře. Ale je to stejně netradiční rozměr, tak co. Ani velká, ani malá. Ten pelech je přímo naproti obýváku a mému pracovnímu stolu, takže psu nic nebrání v pohledu do obytné části, tedy do té doby, než se jde spát a jsou mu zavřeny dveře...




Jak se máme

15. října 2006 v 20:44 | jana
Dnes k nám přišla opravdová zima.

Děti vs. psi

13. října 2006 v 22:29 | jana nerozhodná
Přátelé, je tu dnešní "kdo z koho". Tentokrát si vezmeme na mušku dva živly

rozesévající neplechu, kam přijdou. Jak uvidíme, v lecčem si spolu tato dvě mužstva

nezadají. Ale víme vůbec, koho z nich se vyplatí si vzít do bytu více či méně?

Óda na Saroyana

6. října 2006 v 21:58 | jana
William Saroyan je pro mě jeden z nejbáječnějších spisovatelů, na jaké jsem ve svém krátkém životě narazila. Jeho laskavý humor a obrovský optimismus je něco moc pozvedajícího a potěšujícího.
Nejlepší od Saroyana je podle mě Lidská komedie. Tuto knihu vyvažuji zlatem a nedám ji z ruky. Petr se mi často směje, že čtu nějakou knihu pořád dokola. Přesně tak. A budu to tak dělat, dokud budu na světě - se Saroyanem zcela jistě.

Saroyan psal hodně o svém dětství a o dětech. Pocházel z Arménie, odkud do Ameriky přišla spolu s ním jeho široká a chudá rodina. Život to nebyl lehký, což je možné z knih pochytit. A je taky možné pochytit, že na to Saroyan svým přístupem k životu vyzrál - alespoň ve svých knihách.

Moje úchylná četba

5. října 2006 v 16:44 | jana
Místo toho, abych se věnovala Ricoerovi, Heideggerovi a jim podobným, čtu padlý brak. Nebo ne? Nevím, jak je Amélie Nothombová zapsána u kritiků. Před několika lety jsem od ní četla vynikající román Strach a chvění (a před nedávnem se mi dostal do ruky znovu, čímž jsem si ho znovu s chutí přečetla). Byla to humorně a chytře napsaná kniha, částečně autobiografická, o zkušenostech autorky v japonské velké firmě, o japonské svérázné nátuře a tamnímu přístupu k práci. Vynikající román, postavy přímo vidíte před očima. Proto jsem se začala pídit, jestli tato spisovatelka nenapsala ještě něco dalšího. A taky že jo.

Vařím

3. října 2006 v 21:25 | jana
Ač jsouc neuvěřitelné čtyři roky po svatbě, stále moje kuchařské pokusy stojí za starou bačkoru. Většinou, když vařím, vzpomenu si na Saroyanovu povídku "Někdy slaná, někdy šlichta. Někdy akorát". V této povídce šlo o rýži a připravoval ji mladý chlapec. Když vařím já, výsledná šlichta nemá většinou žádnou chuť, není tedy ani slaná. Ach jo. Např. včera jsem vařila rýži + čočku + cuketu. Zní to dobře, dokud nedojde na jídlo. Těsně před plánovaným ukončením varu mi totiž zavolala kamarádka Anička. Nemluvily jsme spolu už dlouho. Bylo to tedy pořádné popovídání. A kdo by v takové situaci řešil vařící se šlichtu na plotně? Takovou nezdvořilost, jako odbíhání ke sporáku, jsem si nemohla dovolit. Výsledek tedy dopadl podle očekávání: nedal se jíst. Krmě navíc měla odporné vzezření. Nasypala jsem do talíře hrst kari, čímž dostala jakés-takést zabarvení a velkou pálivost. Inu, kus jsem toho přece snědla. Následně jsem se rozhodla vařit pudink. Karamelový, z litru mlíka. Měla jsem nakoupené i piškoty, čili se dalo tušit, že to bude moc dobrý luxusní pudink. Jenže jsem do hrnce s většinou mléka nasypala né cukr, ale dvě pořádné lžíce soli. V této fázi jsem si uvědomila svůj omyl. Třetí lžíce už do hrnce neputovala. Pokusila jsem se sůl z mléka nějak vyfiltrovat. Slila jsem mléko přes cedník do jiného hrnce. Cedník asi nezachytil nic, ale v původním hrnci zbylo mnoho soli. Vypláchla jsem tuto a doufala, že problém je zažehnán. Ocukrovala jsem to mléko. Udělala jsem parádní krásné velké dvě porce pudinku s piškoty do barevných misek. Po několika hodinách jsem však zjistila, že pudink má prapodivnou, slano - sladkou chuť! Při jídle se ve mně bily pocity, jestli je ten pudink přeci jen trochu dobrý, nebo vůbec není. Nicméně snědla jsem svou porci v červené misce. Kač nejdřív uviděl, lekl se a následně ochutnal hlavní šlichtu v hrnci. Prohlásil, že bude muset mít moc velký hlad, aby to snědl. Snědl to dnes. Pudink v modré misce zůstal nedotčen. Dopracovala jsem se do poloviny, když jsem usoudila, že by mohl chutnat také psovi. Mezitím donesl Kač domů kočku, abychom s ní učinili léčivé procedůry. Napadlo mě, že pudink by mohl chutnat i kočce. Nevím, jak si s tím zvířata poradí. Myslím že nemají moc velkou soudnost ohledně toho, co je vhodné jíst a co ne. Kočky jsou v tomhle směru ještě míň mazané než psi. Jsou schopné sežrat cokoli. Jako lidi. Včera jsem kočce dala mlíko, protože jí moc chutná. Jenže po něm taky hodně prdí... Už jí ho dávat nebudu. Kočka pudink ochutnala a už ho nechce. Dobře dělá. Co taky s takovým pudinkem?

Jak jsme jeli kupovat lustry

1. října 2006 v 23:14 | jana
Ve sboru na nás naléhali: kupte si už prosímevás ty lustry. Ty žárovky nahoře vysoku u stropu vypadají ohavně, dráty z nich čouhají, u stropu sotva se o světle někdo dole u země doví. Tak jo. Dnes odpoledne, když se nedostavil objednaný topenář - kotelář, jsme se vydali do Prágy nakupovat. Krátká porada u mapy na internetu naznačila mnohé. Zaprvé bylo velmi jisté, že cesta autem krz Prahu bude něco nechutného. Nadto jsme však po vyjetí zjistili, že není o co stát ani při popojíždění z vesnice do vesnice směr Praha. Dálniční známku nemáme. Nyní jsme začali její pořízení silně zvažovat. V Praze jsme si ověřili, že naše obavy se potvrdily. Bloudili jsme ulicemi nezřídka v začarovaném kruhu. Naděje svitla, když se před námi objevila firemní dodávka IKEA. To byl totiž cíl naší cesty. Naše logika byla jednoduchá - nespouštět to auto z očí, jistě nás spolehlivě dovede do své i naší destinace. Vlastními silami jsme se do toho podniku bez obtíží dostat nemohli, to bylo jasné. Kupodivu řidič dodávky zmerčil svého pronásledovatele. Co si asi tak mohl myslet? Nadával sprostě nebo měl opravdu strach, že se na něj nalepili šílenci s nekalými úmysly? Každopádně zapůsobil pud sebezáchovy - dodávka zastavila na jakési křižovatce, blikala oběma zadními světly, jakože nikam nejede. To nás zmátlo a zastyděli jsme se. Tím víc, že jsme stáli naprosto usvědčujícím způsobem těsně za zadkem dodávky a čekali, kam se rozjede. O našich sledovacích úmyslech nemohlo být pochyb. Zacouvali jsme tedy a jeli pryč. Dodávka to pak obrátila a rozjela se opačným směrem než my, zpět odkud přijela... Cestování bylo trudné i ve všech ostatních skutečnostech. Nicméně po asi hodině popojíždění městem jsme do Ikea dorazili. Kač vypadal, že bude zvracet. Nebylo by se co divit. Vydali jsme se do útrob konzumu a marnosti. Nakoupili jsme v první řadě světla na strop, protože nic tato domácnost nepotřebuje víc než tato zařízení. Do obývacího pokoje skleněné svítidlo. Do kuchyně a do Kačovy pracovny dvě shodné lampy minimalistického designu. Do ložnice dekadentní zářidlo v podobě tmavomodrého kulatého lampionu osázeného flitry a perlami. Něco podobného má doma asi málokdo a ani se moc nedivím. Místo toho se divím, jak rychle Kač souhlasil s nákupem této pouťové záležitosti a mám z toho velkou radost. Dále náš nákup čítal: lampu na čtení do kuchyně. Látku s psychedelickými makovicemi. Rudý koberec. Hodiny s barometrem a tachometrem. U výjezdu z nákupního objektu jsme stihli ještě jednu boční srážku s Volvem a frrr domů!