Září 2006

ve zkušebně

18. září 2006 v 22:22 | jana hlava prázdná
Nevím, proč se vždycky bojím jít na zkoušku. Vždyť nějhorších je vždycky jenom těch pár minut těsně před začátkem. Pak nastává více či méně příjemná část, při které se většinou dozvím od učitele spoustu věcí. Když dostanu otázku, tak vím velice málo a proto učitel vykládá. Pokud na sobě nedává nic znát ohledně mých nevědomostí, je to příjemné poslouchání. Dnes jsem si na zkoušce pěkně zaposlouchala výklad o theolozích Tillichovi a Barthovi. Musela jsem nahlas uznat, že leccos z toho je opravdu zajímavé a že jsem to dosud netušila. Což nevím, jestli bylo vhodné poznamenávat v rámci zkoušky z této látky... Všechno jsem to měla mít nastudované, že. Ale znáte to. Já to znám až moc dobře. K závěru se vyučující tradičně snažil mi dát ještě doplňující otázku, aby to bylo aspoň na dvojku. Musela jsem mu po dvou neúspěšných pokusech navrhnout, aby to vzdal a ujistit, že známka D není v mém dosavadním studiu žádnou výjimkou. Čili zkouška je za mnou, čímž však boj o pátý ročník zdaleka nekončí. K ještě horšímu usínání přispívá fakt, že jsem na fakultě našla vtipné listy se zprávami o tom, jak se zpřísňují pravidla pro zápis do dalších ročníků... Velkými tiskacími písmeny tam bylo zvýrazněno, že velice rychle a nenápadně může u studenta dojít k VYHOZENÍ a UKONČENÍ STUDIA. Je načase přiznat si, že i to se může přihodit. Na katedře jsem taky zahlédla svázanou a odevzdanou diplomovou práci své stejně staré spolužačky. Ani to člověku moc nepřidá, maximálně mu to přidá žaludečních vředů. Na mou obranu musím říci, že oproti této kolegyni dělám i jiné věci: být manželkou. Být manželkou faráře. Dojíždět zdaleka a zase zpátky. Hlídat batole v angličtině. Neustále řešit problémy pejska a kočičky. Což jsou samozřejmě povětšinou výmluvy. Ve skutečnosti jsem prachobyčejný lajdák. Mám svůj počítač i stůl a mám se parádně. Studium mě ale začíná bavit až den před zkouškou, kdy již není vyhnutí. Je to ale zároveň doba, kdy je již pozdě. Výhoda je zde ta, že látka je vždy silně na duchu pozvedávající a skleslého člověka povzbuzující. Takže je pak člověk sice nenaučen a tím na jednu stranu traumatizován, na stranu druhou je obsahem toho, co se učí, nadějně do života naladěn.

Řičič autobusu - můj hrdina!

12. září 2006 v 22:31 | jana dojíždějící
Ráno jezdím hlídat dítě, dvakrát týdně. To jsem dělala už vloni. Pozitivní na vývoji je, že vloni jsem vstávala v 5:10 (až 5:25, v tu vražednou dobu nešlo se vzbudit mobilem a hned jít), zatímco letos, jsa od matičky stověžaté vzdálena o mnohovíceronásobně kilometrů více, vstávám až v 6:10. To už je doba, kdy je možné vstát plus 3 - 5 minut po probuzení. Tím odpadá Kačovi také jedna starost: moje buzení na etapy, které musel dříve se mnou podstupovat. Tento systém spočívá v tom, že se vzbudíte mobilem jednou, pak spíte cca 5min mikrospánkem, vzbudíte se znovu mobilem atd., to celé až třikrát. K velkému neštěstí vedlespícího partnera. Ale nevím, jestli někdo další toto provozuje. Takže ráno jezdím autobusem. Už se začínám orientovat, neptám se tak často autobusáků a lidí, v kolik má který autobus odjezd. Stejně je tento údaj nespolehlivý, neboť, jak mi řekl první den jeden autobusák, "jak přestanou chodit lidi, tak jedu". Tedy i dříve, než je v jízdním řádu. Dnes jsem se poprvé zařadila do správné fronty na autobus. Pokouším se sedat vedle osoby podobného věku i pohlaví. Autobus je plný k prasknutí. Je to romantika, všude je ticho, autobus klouže po dálnici, řidič pohybuje s dlouhou velikou šaltpákou s přehledem.
Doma máme poněkud virvál. Naše rodina čítá již čtyři členy: k psovi přibyl koucouř. Ten však před chvílí poněkud znejistěl, co se členů domácnosti týče, protože jsme ho vysadili na dvůr, aby se proběhl. Proběhl se sice, jenže skončil na stromě. Zatím má otevřené dveře z venku až do kuchyně. U vchodových dveří ale nastražen čeká pes... Pokud se kočka nevrátí domů (a je velice těžké to zjistit, protože kočka je téměř neslyšitelná i neviditelná), tak bude muset být venku, a kdovíčeho se tam dočká. Našeho psa miluji. Kač zase miluje naši kočku. Conevidět budem jako ve válce Roseových. Pokud někdo neviděl, doporučuji, film graduje až ke slavnému finále, kdy si rozhádaní manželé vzájemně zahubí psa (manželčiného) a kočku (manželovu). Che. To však je ve filmu pouze naznačeno. Ale my víme, jak to s náznaky chodí.
Doma dělám všehovšudy hlavně to, že šoupu skříněmi. Připadám si jako v nějaké počítačové hře. Když byl u nás Jáchym, chtěla jsem ho poprosit mi pomoct šoupnout s jednou skříní, ale nakonec všechno tak rychle uteklo, že jsem to nestihla, i mi to přišlo nevhodné. Ba ne, jak má člověk víc jak jeden pokoj k užívání, neustále v hlavě a následně v reálu je nucen přesouvat, kombinovat, překombinovávat, zvažovat možnosti a životní okolnosti.
Hroutím se ze školních povinností, neboť nejsem schopna je plnit. Ve večerních hodinách nezřídka se u mě objevuje i emoční labilita, způsobená výčitkami svědomí a děsem z nesplněného a nevykonaného a vlastní neschopnosti. Ouvej ouvej. Chtěla bych vymyslet něco úžasného a vydělat balík peněz.