Srpen 2006

Zlost a zmar

29. srpna 2006 v 20:47 | jana
Nadšení střídá zoufalství. V celém našem krásném bytě je kouř z uhlí. Je zde velký smrad. Né že by tato atmosféra nebyla zcela romantická. Jistě trochu připomíná lyžařské pobyty na chatách, jako i pobyty mládeže. Přece jen však, když bych tušila, jak se bude uhelný prach vznášet okolo našeho krásného gauče, žádný bych si na toto nehostinné místo nepořizovala. Do tohoto - v topné sezóně - krušného prostředí se hodí pouze starý, ošuntělý, porozbíjený nábytek z druhé a další ruky. Žádný luxus. Topná sezóna je zde totiž dlouhá. Dům je studený, pozvolna se zahřívá. Doufáme ale, že se věci ustálí. Že smradu ubude, že si zvykneme, že se otužíme a sžijeme se. K otužování mě taky napadá, že to není špatný nápad. Onehdá jsem viděla ve zprávách starší manžele, kteří se v plavkách v zimě váleli ve sněhu. Tak se otužovali. Nyní budeme mít k podobné akci taky prostor. Tamti lidé nebyli spoustu let vůbec nemocní. Přivezli nám pračku. Stojí v polystyrénu zabalená v chodbě. Jsme z ní bezradní. Nevíme, kdo by nám ji mohl zapojit, navíc nerozumím zcela návodu a ani mi nepřipadá, že by tento návod souhlasil s typem pračky. Navždy mě už asi bude strašit vidina stěhování. Přemýšlím, jak to zařídit, aby věcí bylo příště míň. Byli jsme dnes ve městě a udělali scény v některých obchodech. Zejména v řeznictví. Petr kupoval pro psa prasečí nohy a ocas. Bylo to nechutné a nemohla jsem si pomoct, nedat to najevo. Prodavačky se na mě dívaly divně. Už dřív jsem přitom chtěla sama od sebe koupit psovi uzené sušené stejné nohy v chovatelských potřebách. Tam mi to tak nepřišlo. Taky nákup Petrových kalhot byl směšný. Odnesl si je z obchodu rovnou na sobě, prodavačka z něj jenom servala cedulky.

bydlíme

18. srpna 2006 v 19:31 | jana
Tak dnes nám pes připravil móc pěkné překvapení a představení. Byli jsme na zahradě s jednou sousedkou, hovořili, jedli buchty, které nám přinesla :-) a pes běhal kolem a loudil. Chystali jsme se jít s ním ven. Jenže najednou tam pes nebyl. Lítali jsme kolem dokola zahrady, od jednoho konce na druhý, volali, pískali, prohledali celý barák, jestli tam náhodou někde nezalezl, i když tato varianta byla absurdní. Nakonec jsme se začali bát, že snad někam spadnul, že ho někdo ukradl a podobně. Ještě nikdy se nám nestalo, že by na tak dlouhou dobu zmizel. Vydali jsme se tedy na procházku bez psa. Daleko jsme však nedošli. Vrátili jsme se asi po 20 minutách a pes pořád nikde. To bylo hodně zvláštní. Pak Petr otevřel garáž a tam čekal pes, v pohodě si vykráčel ven jakoby nic. Neměl z toho vůbec žádnou paniku, prostě si tam asi půl hodiny relaxoval za volantem, zatímco my volali, pískali na psí píšťalku a naháněli ho po okolí. Auto bylo totiž otevřené kvůli umytým okýnkům a Petr ho zapomněl zavřít. Garáž před odchodem na procházku zamknul, psa to však vůbec neznervóznělo. Když je v autě, volání na něj totiž neplatí. Když místo na svoje zadní sedadla skočí na přední, je velice těžké ho odtamtud dostat. Zvláštní pes.
Jinak se máme tak, že máme ten nejkrásnější byt na světě. Díky mě, samozřejmě :-). No jo, je to tak, máme teď tak famózní obývák, že se nám o tom ani nikdy snad nesnilo. Až se za to trochu stydím. Taky ložnice je krásná, jak z filmu. Myslím, že si to snad ani moc nezasloužíme. Taky kuchyň je paráda. Je velká a je v ní stůl a gaučík. Problém představují pouze příliš malé talíře. Jsou moc hezké, ale padá nám z nich trochu jídlo... Stres již opadl. Téměř vše je smontované a na svém místě. Nemáme moc kam dát oblečení, ale to se poddá. Je krásné bydlet ve vlastním bytě.

Na pokraji smrti hladem,

16. srpna 2006 v 23:43 | jana
na pokraji smrti vysílením, ale zvládli jsme to! (J. Cimrman, Dobytí severního pólu). Pro nás platí totéž. Proč se já husa těšila celou tu dlouhou dobu, až se budeme stěhovat, až budeme montovat nábytek, až budeme bydlet ve sami?. Proč!? Bylo to zbytečné. Sny mají tu vlastnost, že se neplní. Skutečnost je velmi odlišná od romantických představ. Stěhování bylo tak otřesné, že se to ani vypovědět nedá. Páni stěhováci byli úžasní sympaťáci, v tomto ohledu jsme měli obrovskou kliku. Díky internetu jsem vybrala příjemného pána. Těžko říct, jestli by se lišila cena u jiné firmy, ale peníze nebylo to, co mě na této akci vyřídilo nejvíc. Když člověk vidí všechny ty věci, shromážděné ve třech sklepech a následně nanošené před stěhovací auto, chce se mu vše možné, jen ne žít. A už vůbec se mu nechce se stěhovat. My jsme sbírali nábytek po různých čertech. O to bylo stěhování nápaditější a divočejší. Přitom nábytek byl v tomto případě nic, oproti ostatnímu. Bolelo mě srdce při pohledu na milé pány stěhováky, jak nosí těžké bedny s knihami a lámou si hlavu při pohledu do plnícího se stěhovacího auta a hromadící se hromady věcí před ním. Nechápu, jak mohl nosit často jeden člověk jeden těžký předmět a nezemřít přitom vysílením. Množství věcí bylo zarážející, přestože mi mladý stěhovák řekl, že je to normální. Možná u rodiny se dvěma dětmi... Při stěhování mívám chuť utéct, rozvést se, odletět na Měsíc. Zatím jsem to nikdy neudělala, a to to byl nyní těžký kalibr. Nastěhování není o nic lehčí. Kdovíproč jsem se domnívala, že to bude krásné. Žít mezi tisíci krabicemi, rozházenými svršky, nepravidelně rozmístěným nábytkem, s nefungujícím bojlerem, bez prkýnka na záchodě, bez postele, s vidinou neustálého montování polic na knihy a tak dále je vše, jen né krásné. Postupně se ze skladiště beden stávají normální pokoje, ale jen postupně. Přestávám se tu taky bát. Je zvláštní, po letech strávených od sebe většinou jeden až dva metry, mít najednou tři veliké pokoje plus kuchyň. Když volám z kuchyně na Kače do kanceláře, nedovolám se. Ozvěna vše rozezní do ztracena. Všude jsou obrovská okna, kterými člověka (hlavně Jaňul) sleduje v noci tisíce oček. Je tu občas zima, kvůli čemuž mám neustálou rýmu a kašel. Venku je větší teplo než v domě. Ale myslím, že si zvykneme. Že se snad časem i otužíme. Pořád něco někde nefunguje. To nejde si zvyknout, to se musí postupně vyřešit. Na zahradě máme kostel a kravín. To je praktické. Obývací pokoj bude hrát zdánlivě neladícími barvami, pracuje se na tom.

věšák

9. srpna 2006 v 23:49 | jana
Můj největší zážitek dnes byl, že jsem koupila v Lídlu věšák na ramínka. Místo skříně. Jenže, kupujte nábytek v Lídlu. Máme s tím svoje zkušenosti. Už jednou jsme tam kupovali takový regálek, tři poličky spojené trubkami. Jeden ze závitů nefungoval a tak má ten regálek v jednom rohu díru, z níž kouká šroub. Používáme ho místo nočního stolku. Nyní máme totiž jen jeden noční stolek, druhá strana postele je těsně nalepena ke zdi. A kdo asi spí na té druhé straně postele, že? A kdo trpí tím, že musí někdy i několikrát za noc do té postele nastupovat a vystupovat? Ale to je jiný, smutný příběh. Takže jsem koupila ten věšák. Doma jsem ho vybalila, pro jistotu, kdyby něco chybělo a my ho neodstěhovali neúplný a nefunkční. Samozřejmě že chyběla jedna součástka. Samozřejmě že jsem si zrovna nevzala od toho nákupu doklad, i když jindy si většinou beru účet i na rohlík a jogurt. No ale všechno dobře dopadlo, vzala jsem věšák na záda a jela vlakem ho vyměnit. Vše se mi zadařilo a mám věšák jiný, již se správným počtem závitů. Taky jsem si dnes koupila báječné pracovní rukavice a tři šmirglpapíry. Indikuje to, že v intelektuální a nehmotné činnosti není moje budoucnost. Mým osudem je manuální práce s konkrétními výsledky. Ano, život s sebou přináší absurdní a nečekaná vyústění. Jak jsem se onehdá bláhově pohádala s mámou o tom, jak je krásné a užitečné a důležité studovat evangelickou theologii a následně pracovat na podobném poli coby duchovní! Jak mi tenkrát ta stejná máma oponovala, že pro ni tohle nemá smysl, že uznává jen to, co je hmatatelné a materiálně nepostradatelné! Jo. Kdybych tenkrát věděla, co vím teď, ušetřila bych si spoustu starostí. Ale zas bych možná nebyla vdaná. Vše by bylo jinak. Ale život je dlouhý a spousta životních cest jiných lidí ukazuje, že nikdy není pozdě. Ani když studujete 5 let školu, která je zatraceně špatná volba. I když v mém případě bych se neměla takhle rouhat. Výhoda mojí školy je, že když jdete na zkoušku, jdete taky zároveň si popovídat s farářem, v mnoha případech. Toho hojně využívám. Minule to byla taková pastoračka, že jsem se ani nesnažila něco skrývat. A to je z dnešku vše podstatné. Stalo se toho samozřejmě více. Viděli jsme film Špína Londýna o těžkostech života imigrantů. Ale už je moc pozdě. Dobrou noc. Pes je doma; když spí, opírá si hlavu o dřevo nebo o zeď. Budeme mu muset připravit nějakou zátarasu, aby si tu hlavu vždycky mohl opřít. Nevím, že ho to baví, mít tu hlavu na dřevěným botníku.

stěhujeme se...

6. srpna 2006 v 22:02 | jana
Stěhujeme se...
Dnes jsme velkou část dne balili věci do krabic a odnášeli do sklepa nebo řadili vedle sebe do obýváku, který nevyužíváme, a do jídelny. Otevřeli jsme dveře na chodbu a nosili do bývalé prádelny do společného sklepa nábytek a bedny, psovi jsme dali pro jistotu košík a běhal s náma z bytu do sklepa a zase zpátky, to celé několikrát. Chudák. Myslel, že se půjde ven, vrtěl na cestě do sklepa u vchodových dveří ocáskem, načež zklamám s námi prošel celou trasu do prádelny a zpátky do bytu. Po několika cestách mu došlo, že výlet ven se nekoná a zůstal nás pozorovat od otevřených dveří bytu. Každopádně prádelna je slušně zaplněná vším možným, taškami s oblečením, bednami, regály... Dost věcí je i v obou malých sklepech. Domluvili jsme stěhováka. Zatelefonovala jsem strýčkovi Slávkovi ohledně toho, že bych mu ráda pomohla od postaršího gaučíku, popřípadě několika gaučů, pokud by jich měl víc. Bylo to celkem trapné, ve stylu: Prej že už nechcete takovou sedací soupravu, tak my to všechno berem! Ba ne, snažila jsem se o co největší slušnost a nevlezlost, doufám že to nevyznělo naopak. Stěhování je náročná činnost. Je potřeba sbalit i peřiny a podobné obtížně stěhovatelné věci. Nemáme naštěstí pračku ani ledničku. Na druhou stranu musíme všechno vyprat, kdovíkdy si tu pračku v příštím bydlišti pořídíme. Naši si myslí, že jsme blázni, když si hodláme pořídit nějaké skříňky a nábytek. Podle nich člověk potřebuje nábytku naprosto minimálně. Řekla jsem tátovi, že rozhodně si chci odstěhovat stěhovákem tu jedinou šatní skříň na pověšení ramínek, kterou budeme mít. Na to mi řekl: Viděl jsem už spoustu šílenců, ale takový, jako ste vy, eště ne. Je to normální? Existuje víc lidí, kteří nepotřebují skříně? Otce uzemnil jedině argument, že postel jsme si koupili téměř čtyři roky po svatbě. Uznal, že to celkem jde. Všude kolem nás je teď nepořádek. Posloucháme nějakou hudbu asi ze 20. nebo 30. let. Máme akutní nedostatek prázdných banánových beden. Spousta jich je naplněná už od loňského roku, kdy jsme se nastěhovali. Ale stěhování celkem odsýpá. Mnoho našeho oblečení jsme narvali do tašky jménem "Moby Dick". Tato taška je charakteristická tím, že když se naplní (čímkoli), nejde uzvednout. Není tedy možné využít celkovou kapacitu. Mám rozpaky ohledně stěhování velké bílé plyšové ovce a bílého plyšového ledního medvěda. Ovce je dárek od belgické výměnné studentky Leticie, u které jsem dva týdny bydlela. Medvěda jsme si koupili vloni, dávali ho ke zmrzlině v nákupním centru Flora. Čili nemůžu ani jednoho vyhodit, i když se ke stěhování nehodí, potřebovat je nebudeme a nejspíš někam uklidíme. Přikládám jako ilustraci foto rozstěhovaného pokoje, který v rozdílných kulisách tradičně každý rok, a někdy i několikrát ročně, fotíme.

budujeme hnízdo...

5. srpna 2006 v 22:03 | jana
Za pár dní se stěhujeme. Takže dnes nadešel ten den, kdy jsme jeli nakupovat nábytek a potřeby do domácnosti do IKEA. Na to, jak si budu podle svého vkusu zařizovat vlastní bydlení, jsem se těšila mnoho let. Nedovedla jsem si představit, že to budu podstupovat s někým jako je manžel. Upřímně řečeno mi dlouhou dobu byla nepříjemná i představa, že budu s někým sdílet tzv. manželské lože. Zkrátka mi to přišlo jako něco pěkně divnýho, i když jsem tušila, že k tomu nejspíš dojde. Mám s manželem nakoupenou nejen manželskou postel i s manželskou matrací, ale dokonce máme i pořádnej gauč (bude přivezen firmou IKEA zítra) rozkládací, i noční stolky, knihovnu zatím v rozkladné podobě, prádelník pro panimámu, do obýváku místo konferenčního stolku budeme mít další noční stolek. Poličky do koupelny a zrcadlo. Těšila jsem se na nakupování, ale realita je jiná. Otřesná. Člověk se otravuje s miliónem dalších lidí, běhá nekonečnými chodbami, protože kus židle mají v obchodě jinde než zbytek té židle. To, co hodně chcete, tam zrovna nemají. V přízemí si vyzvednete plošinový vozík a naložíte těžké a velké kusy nábytku. My jsme si museli vyzvednout čtyři tyto vozíky, aby se nám na ně všechny věci vešly. Po čtyřech hodinách zralí na blázinec, bolí hlava a tělo je dehydrované. Nestojí to za to. Naštěstí si člověk nezařizuje domácnost každý den. Strávili jsme v IKEA půl dne, utratili balík peněz, jsme fyzicky i psychicky na dně a stejně nemáme všechno, co bychom potřebovali. Např. stůl. Místo toho máme dva pěkné půlitříky na zelený čaj, které jsme nepotřebovali. Ufff! Putina jsme po dobu nákupu umístili k rodičům na zahradu, kde si ihned zvykl. Většinu doby stál před kočkou, která po něm mávala prackou a sekala drápem a pištěl. Pryč od ní nešel :-). Od našich dostaneme po babičce ještě neúplnou toaletku z padesátých let a peřiňák, ze kterého uděláme boudu Putinovi. Nějaké další starší kusy nábytku posbíráme taktéž u dalších přibuzných. Sbalila jsem bedýnku s několika kuchyňskými potřebami. Stěhování je navzdory vší romantice pořádnej zápřah. Posloucháme Karáska, připadá mi to v současném stavu jako naprostá pecka. Pozvedající nadějeplné dílo! Pijeme k tomu ořechovou kořalku a v chodbě spinká pejsek. Čili idylka, pokud člověk moc nemyslí na okolnosti a povinnosti. V opilosti mě jímá nostalgie. Máme kolem sebe mnoho úžasných lidí. Jsme šťastní lidé. Pokud neseženu do září vedoucího mojí neexistující diplomky, nedostanu se do páťáku. Ilustrace ilustruje náš monstrózní nákup.