Červenec 2006

Na návštěvě

16. července 2006 v 22:58 | jana
Na návštěvě u psa.
Jela jsem na návštěvu k rodičům a ke psovi. Pešá je přítulný pořád stejně. Opírá se tělem o nohu, lehá si člověku na nohy a olizuje palce. Je směšný, jak se snaží chytat mouchy a vosy. I když vosy mu jíst nedoporučujeme. Už jednou se mu stalo, že začal zřát něco, na čem byla vosa a ta ho píchla. Všechno dalšího co chtěl jíst si pak ten večer vošahával tlapkou. Aspoň tak to vypravovali naši. Mámě se pes líbí. Říká, že je fešák a hezčí než vlčák. Kdykoliv kdokoliv otevře auto, pes naskakuje dovnitř. Chce chodit za slepicema, ale když na něj táta zakřičí, aby tam nechodil, začne se omlouvat tím, že zvedá packu. Tátá pak říká: "To je zvláštní pes". Puťín se mu líbí, až na to, že močí po rybízu a dalších užitných i okrasných rostlinách. Taky nezvedá nohy, když jde přes záhonek a není schopný pochopit, že má chodit jinudy. Za zmínku taky stojí vztahy s ostatní zvěří. Naši mají na dvorku ještě patnáctiletou poloviční jezevčici Ťapku. Jedno ucho má nahoru a druhé dolů. Je to úkaz sám o sobě. Kolíbá se jako stařenka, taky to je stařenka. Putín ji láskyplně obtěžuje, čuchá k prdelce a ožužlává jí záda. Je družný, to se Ťapce ale nelíbí. A pak mají rodiče ještě kočku, nemá žádné jméno. Je to pěkná čtyřbarevná kočka. Kočka a Ťapka spolu drží. Vzájemně se chrání před dotěrným Putínem, který za oběma dolejzá. Zvlášť chování kočky je názorné, je to totiž opravdová šelma. Úplně čítankový příklad. Aby psa odstrašila, seká po něm drápem a prská. Fakt prská. Vždycky jsem o tom jenom četla nebo slyšela, že kočky prskají. Ale tahle to provozuje v akci. Zní to jako: "pchá! pchá!" Jo.
Našim se rozbila televize. Nikdo ji nedokáže spravit. Táta proto chodí večer na ryby a máma si čte. Mají už plný mrazák ryb. Táta staví voliéru na papoušky. Řeší, kde postavit a jak velkou zeď, aby měli zároveň ptáci obydlí bez průvanu a zároveň rodiče výhled na zahradu. Tak to řeší. Jedli jsme angrešt, ale byl hrozně kyselý. Angrešt však musí být hodnocen i z estetické stránky. Je to docela hodně krásný keřík, takový stromeček, skoro bonsaj. Má malé tuhé lístečky a ty plůdky, které jsou sice na jídlo nic moc, ale na stromě vypadají hezky. Na zahradě je také strom meruňka. Meruňka je krásné slovíčko. Meruňka našich je stará 3 roky a má plno malých meruněk.

13 příběhů o tomtéž

11. července 2006 v 11:16 | jana
Motto: Pět příběhů spletených v jeden, podávající svědectví o tom, jak dramatický dopad mají lidé na sebe navzájem, jak životní křižovatky ovlivňují minulost, přítomnost i budoucnost.

Krátký popis: Muž přicházející do středních let se rozhodne, že změní svůj život. Vzestup mladého nadějného advokáta zničí jediný případ. Žena musí čelit manželově nevěře. Závistivý byznysmen se chce pomstít svému společníkovi. Mladá optimistická uklízečka čeká na zázrak. Život v New Yorku je chaotický, izolovaný, rozptylující. Nebo ne? Jak můžeme vědět, jaký vliv máme na cizince, který nás míjí. Co když i malé gesto může změnit něčí životní směr? Možná, že osud je ve skutečnosti výsledkem volby, zda přijmeme nebo nepřijmeme zdánlivě náhodné události. A kdo ví, zda na konci tunelu opravdu nespatříme světlo, které nám zatím uniká. Tento film splétá pět příběhů v jeden, podávající svědectví o tom, jak dramatický dopad mají lidé na sebe navzájem, jak životní křižovatky ovlivňují minulost, přítomnost i budoucnost a že štěstí a naděje nezmizela ani z našich hektických životů. (novinky.cz)

Občas je hezké mít televizi. Třináct rozhovorů o štěstí a neštěstí stálo za to, i když bylo chvílemi dost depresivní. Vytváříme si pocit ve vlastní hlavě, bez ohledu na to, jestli se máme dobře nebo ne? Není dobré si myslet, že má člověk kliku. Brzo se ukáže, že kvůli vlastní nebo cizí bezohlednosti se karta obrátí. Každá maličkost je důležitá a může způsobit, že se někomu změní život. Spousta lidí totiž čeká, že někdo tuhle maličkost udělá. To, že jsme udělali něco (spoustu věcí) špatně, se zpravidla ukazuje nejlíp hodně zpětně - když už s tím nejde nic dělat. No jo. Život není jednoduchý a není spravedlivý.

Oddávali jsme se konzumu v Ikea...

9. července 2006 v 20:06 | jana
Tak jsme dnes byli nakupovat postel. A nakoupili jsme ji. Zatím musí čekat na využití složená ve sklepě, ale její čas přijde brzy. Nemáme na ni ještě matračky - ty se dokoupí, až bude víc penízků. Nebylo možné se v obchodě nějak víc rozhlížet, neboť manželé, a tak i můj manžel, mají ve zvyku být v podobných podnicích netrpěliví. To si pak člověk nákup ani neužije. Zasekl se a zkrotl až v oddělení květin, které je u východu. Do košíku jsme přihodili ještě lampu, zásobník na pytlíky a dva kelímky s barvou. Drama nastalo, když jsme postel upevňovali na střechu auta. Vypadalo to, že ji snad budeme muset jít vrátit. Celé balení lnulo k naší prapodivné zahrádce dost vratce. Nakonec se ale, po mohutném vztekání jakž-takž podařilo náklad upevnit. Po cestě zpět jsme málem vzali stopaře. Byl by to tuším náš první stopař... Nakonec si však svezení rozmyslel, protože bysme ho museli vyklopit asi tak 6km od místa, kam chtěl jet. A taky by musel sedět na sedačce notně zachlupené od našeho psa, to ale nevěděl.

obyčejný život

5. července 2006 v 22:22 | jana
Rodiče odjeli na kolech kamsi, máme našeho pešá doma. V chodbě jsme mu vytvořili improvizované psí zákoutí. Je fakt, že pes vás nenechá zlenivět. Byli jsme spolu několikrát venku. Když jsme se vrátili, oba jsme pokaždé zalehli velkým vyčerpáním. Dnes se živím výhradně kedluby, chlebem s medem a teplým pivem od včerejška. Pivo piju samozřejmě pro zdraví. Je to strava méněcenná, nevyvážená a chudá. Taky né moc dobrá. Uvidíme, jestli se s tím bude dát něco dělat. Zatím jsem upekla dýňový koláč.
Vzhledem k tomu, že má podloží z velké části z tuku, co do zdravé výživy to taky zas taková pecka není. Spíš pro potěchu duše než těla :-). Bratr tráví čas na festivalu Rock for people. Přišel se dnes domů umýt a pro opalovací krém. Prý jedinou chybu festival má, a to tu, že se není kam schovat před sluncem. Měl spálená ramena, ale kdo říká, že musí nutně frajeřit a lítat tam bez trička, no né? Na festivalu měl bratr sen: byli jsme tam s Kačem taky. Kač si vzal dlouhé korále a bafaje dýmku si to vykračoval areálem fesťáku. Roztomilé, což? Už asi postý přetvářím zrcadlo. Nejdřív jsem na něj malovala temperou, pak lepila korálky, teď na něj lepím stříbrnou pásku. Myslím že nakonec se naštvu a hodím to celé do popelnice.
A to mi připomíná, že dnes jsem vyhodila do popelnice milované čundr-kalhoty, které mě provázely na důležitých životních událostech, potkala jsem v nich v lesích spousty lásek. (No, uplně tak to nebylo, ale zní to dobře...) S takovými věcmi se člověk těžko loučí! Ale nedalo se s nimi už nic dělat. Druhá věc byly boty, které jsem taky vyhodila. Teklo do nich a při chůzi se různě krabatily, byly i jinak problematické. Na dovolenou si proto musím pořídit nové.