Červen 2006

Tak takhle tady žijeme...

26. června 2006 v 20:38 | jana
Nic nejde podle plánu. Našla jsem u Finky, které hlídám dítě, několik luxusních časopisů o bydlení nachystaných na odnešení do kontejneru. No jo, prohledávám odpadky :-). Samozřejmě skončily všechny u mě v baťohu... Ach jo. Mimino si napatlalo do vlasů mokrej (voslintanej) chleba. Ztvrdnul a nešel dolů. Doma začala lednice kromě podezřelých zvuků vydávat i nepříjemné pachy. Jako by se v ní něco pálilo... Ptala jsem se táty, kterej se objevil, jestli neví, co by to mohlo bejt. Nic necejtil, ale podíval se na naši kuchyň (kde jsem předtím půl hodiny uklízela, protože jsem věděla, že tam půjde) a řekl, že to určitě smrdí ta naše špinavá kuchyň :-). No nezabili byste ho? Bratr spravil rozbitý kohoutek. Jinak se zdá, že za tu dobu, co tu s Kačem bydlíme (akorát je to rok), se postupně rozbily všechny zlobivé spotřebiče. Nejdřív pračka, ta už při nastěhování. V troubě se následně utrhlo vnitřní sklo na dveřích. Závada horkotěžko opravitelná. Pak splachovací nádrž na záchodě. Kolem listopadu se začal zhášet "věčný" plamen plynu v kotli. Donedávna trvalo několik málo měsíců relativního klidu. Kiksla jenom sprcha a ten kohoutek, pokud mě rozum nešálí. No ale byt má svá léta a tak začala dodělávat ta lednička. Zdá se, že se blíží ke své cílové rovince. Je to tu vše ve stavu, kdy by velice pomohl dynamit. V kuchyni je zvláštním způsobem řešena linka, která je však nalinkovaná tak, že pokud se na odkapávač položí mokrý hrnec, voda z tohoto teče né zpět do dřezu, ale opačnou cestou na šikmou linku, odkud v nestřeženém okamžiku stéká na podlahu. Často se však ještě zachytí na dvířkách, kde setrvává do té doby, dokud se někdo nerozhodne si podat ze skříňky příbor nebo nůž. Pak voda skapává jak na podlahu, tak do přihrádky na příbory :-). Komu by v takovém prostředí vadilo, že by si tu ukrupnul pejsek? Když už, tak už!, říkám já! A tak si čtu ráda krásné časopisy o bydlení, kde mají všechno rovné, kde to vypadá, že na gauči nikdy nikdo neseděl, v kuchyni nikdy nikdo vodu nepouštěl, v koupelně si nikdo nikdy zuby nečistil a v posteli nikdo nespal. Zvlášť né Kač! Chá chá!

výletili

21. června 2006 v 18:59 | jana
Byli jsme se dnes koupat. Jednu chvíli se u rybníku objevili policajti. Nevěděli jsme, jestli třeba nám nebudou chtít dát pokutu, jako že tam nesmíme. Ale pravděpodobně šli jenom po nudistech :-). Navštívili jsme moje prarodiče, protože jsme od nich měli slíbené nějaké krabice na stěhování. Snědli jsme dušené srdce, které uvařila babička. Bylo moc dobré, i když bylo samozřejmě zvláštní jíst srdce. Konkrétně srdce na špeku. Na půdě jsme prohlíželi historický nábytek. Rezavý trubkový gauč, rozložený, bohužel tedy rezavý. Mosaznou postel. Ložnici z padesátých let, mohutný tmavohnědý nábytek. Skříňkové rádio. Krásné staré židle. Obyčejnou skříň, kterou si asi vezmeme. Dostala jsem novou dávku "výbavy": nějaké ručníky, utěrky, damaškové povlečení :-). A to byla ještě babička nešťastná, že si neberu všechno, tzn. dalších asi 20 osušek a ručníků, 50 utěrek, několikero starých povlečení a nepočítaně prostěradel, všechno velice archivní. Ale nemohla jsem odolat žlutým utěrkám a utěrkám s pomerančíky a citroníky. No, vždycky něco z toho můžu nechat v současném bydlišti a ujet od toho. Kač krmil holuby z ruky. Teď už jsme zase doma, venku to bouří a nám je horko.

Mám kliku. A kdo se mě drží, má kliku taky.

13. června 2006 v 22:22 | jana
Vyrazila jsem dnes na vlak.

Piráti a velryby

8. června 2006 v 21:05 | jana mořská
Viděli jsme vynikající film: Piráti z Karibiku. Je to fakt extra třída.

Jak se věci mají

7. června 2006 v 10:30 | jana
Jak se stav věcí vyvinul.
Vše je ve velkém zmatku. Děti mě prudí, obzvlášt Veronika, ta je opravdu přírodní úkaz. To, jak při televizi píšeme úkoly, by se hodilo do grotesky. Netvrdím, že na tom nemám svůj podíl. Ale stejně, to dítě si ze mě dělá akorát tak dobrej den. Když naznačím, že televizi teda vypnu, když nedělá úkol, tato odhazuje pero a zavírá sešit, jako že nic, když televize nepůjde. Ustupuju, diktuju čísla. Ale dělá mi to problémy. Zatím jsem s radostí pozorovala, že na matematiku 3. třídy jakž-takž stačím. Jenže dělení se zbytkem? Velká násobilka? No, byl to dneska návrat do trudných a deprese-plných dní na základní škole. Není náhoda, že matika byla od prvního momentu moje noční můra. Aspoň že to počítání zvládám bez prstů... :-). Veroniku baví nejvíc (po týrání morčat) satelit. Kreslený seriály.

Super robotí opičí hyper síla

má spojence v robotu, v něm je síla!

Uznejte, na takovýhle "absolutní verš" by snad nepřišel ani sám Jára Cimrman. Nejvíc ze všech odporáckých znělek těchhle seriálů (a že jich je) mě nejvíc dostává právě tahle, viz výše, s dovětkem: Superrobotí opice v akci! A to i bez vizuálního vjemu těch robotích opic...
Miminko je fajn. Když se zrovna nenudí, pořád se na mě usmívá.

Snědla jsem spoustu potravin u boháčů, kterým hlídám děti. U Veroniky jsem se osmělila, a slupala jim jogurt. No co, stejně měl ten den projít... Taky jabko a rajčata odcizeny. :-) U mimina doma jsem se posunula více ke dnu krabice s müsli. A pak ještě trošku z druhý krabice. To mi bude chybět. U které jiné práce se tak dobře najím? (Moc dobře vlastně ne, ale najím?)

Viděla jsem chlapa s tričkem, na kterým byl nápis: Lépe vypadám nahý.