Květen 2006

Mám kýlu a nechci děti. Lenost.

29. května 2006 v 19:21 | jana
Tak po dnešku je opět zcela jasno v otázce dětí. Pět hodin ve společnosti 0,8 letého mladého muže mi dalo maximálně zabrat. Oba nás zmáhala nuda, psychické i fyzické vypětí. Občas byly světlý chvilky, ale nějak to přestávám zvládat. Krmila jsem netrpělivě, nošení mě úplně udolává. Už mě to hodně nebaví. Přitom ještě donedávna bylo všechno jinak. Ale dítě to taky už se mnou asi nebaví. Doma je to pořád stejný, stejný hračky. Vzrušení představuje akorát tak mlácení vší silou do topení, hrabání se v květináčích apod., což je zkrátka (po max. 1 povoleném pokusu) tabu. Chodíme kolem dokola obyváku, ukazuju, co je na zahradě... máloco ale zabírá na delší udržení pozornosti. Doba, kdy dítě spí utíká nepředstavitelnou rychlostí. Takže miminko zatím opravdu ne. Dokonce už přestávám závidět těhotnejm ženskejm... a to je co říct.
Nezvládám nic. Je potřeba vytvořit nějaký plán. Dát se víc do školní práce a zároveň se nějak odvázat. Ostříhat se nějak extravagantně, například. Udržet život v nějakých mezích. Nezapomenout, že studuji vysokou školu. Nejíst tolik čokolády. Nedávat kamarádkám k narozeninám úchylný dárky, jaký bych chtěla dostat sama, jak jsem to udělala např. dnes. Nezabít žádné z dětí. Být hodná na manžela, říkat mu pěkné věci. Vstávat a cvičit! Neutrácet za blbosti. Atakdále. Tak bych možná mohla červen přežít.

Superwoman

26. května 2006 v 21:48 | jana
Jsem do-ko-na-lá žena. Nedá se nic dělat, už je to tak. Tenhle týden jsem: se starala o cizí děti jako o vlastní. Neošidila jsem miminko na pozornosti, až jsem z celé té péče o tohoto kojence byla fyzicky tak na dně, že jsem začala pochybovat o vlastních plánech na dítě. K Verunce jsem přibalila ještě její kamarádku, platila oběma záchod v metru, ohřívala večer párky. Mohla jsem touto akcí dobře vidět rozdíl mezi tzv. dobře vychovanou holčičkou a holčičkou rozmazlencem. Netřeba dodávat, kdo je kdo.

Debil v dibadle a já bděla prebiéru

18. května 2006 v 22:17 | jana
Janul se zase jednou vypravila do divadla. Rovnou do toho Národního... naposledy jsem tam byla asi před dvanácti lety. Tehdy se divadlo zdálo o poznání větší než dnes, nápis "Národ sobě" byl pro malou Janul silně hypnotizující. Ale i v naivitě zbavené dospělosti (ehm) to stálo za to. Na galerii je člověk blízko obrovskýmu lustru se spoustou žároviček. Všude pozlacený štuky. Pocit, že mi každou chvíli musí z druhý galerie někdo spadnout za krk.

ponorka

5. května 2006 v 22:00 | jana

tři Veroniky

5. května 2006 v 21:39 | jana
Kač je pryč. Pouštim si starý Bítlsáky.

výbava - radost či zlost

3. května 2006 v 21:08 | jana
Dostala jsem se do fáze, kdy láskyplně (až na výjimky, viz níže) obhlížím nastřádanou výbavu. Šla jsem do sklepa, kde máme v 5 banánovkách uložené věci na odstěhování, abych našla černý tkaný koberec. Chtěla jsem ho vyprat. Při té příležitosti jsem ale rozbalila většinu nádobí zabaleného v novinách a nastrkaného v malých igelitkách. Zjistila jsem pár skutečností. Vlastním:
neuvěřitelné množství ručníků a osušek pestrých barev z nepoužité části výbavy mojí babičky; odpovídajícího designu. jsou strašné a je jich moc, co s tím?
obrovské a neustále (naposledy před týdnem) se rozšiřující množství utěrek podle cizího vkusu. co s nimi?
hračky a divné i nevhodné dárky, kýče, které nemůžete (zatím) jen tak hodit do popelnice; věci za vyhozené peníze, co zabírají místo. co s nimi?
kýčovité nádobí, nepraktické nádobí podle cizího vkusu, dva malé tmavozelené šálky s podšálky ze zlatým lemováním - dárek od babičky k nějakým narozeninám. děs a běs, co s tím?
Kačovy talíře po babičce, hrozné, prý vzácné a drahé, ale ošuntělé a zašlé, nikdy je nebudu používat. co s nimi?
Kačovy talíře z bazaru, odporné, otřískané, ošoupané, zralé na popelnici. naštěstí jen dva. kam s nimi?
někde (naštěstí netuším kde) se nachází sada tří váziček určitého stylu, nemůžu si vzpomenout na jméno, s květinovým pomalováním - strašné. když jsem je od babičky dostala, ještě jsem si představovala, jak budou stát naplněné kytkama na "háčkované dečce" (ehm...). naštěstí máma ve mně (narozdíl od bratra) neubila všechen pokus o vkus.
někde je taky porcelánová gejša, dárek od druhé babičky, asi 15cm ohavná soška s vějířem, nikdy nespatřila ze svojí krabičky světlo světa :-).

Jasně že existují různé dobročiné sbírky, kde by třeba vzali pár ručníků a utěrek a třeba i ty hogo-fogo pozlacený hrnky. Ale není to nelidské? Zatím uvažuju co půjde, používat, co se bude příčit, uložit na těžko dostupné místo do krabice - hlavně si tím nezaneřáďovat byt. Nesnáším vystavovat si na poličkách téměř nepoužívané skleničky a hrníčky, natožpak dárečky... aspoň mít nějakou neprůhlednou skříňku a tam to všechno v krabičkách zastrkat. A taky si myslím, že je potřeba nemít v některých věcech slitování. Každý asi někdy dostal od někoho dárek, který nebyl přesně to pravé. Samozřejmě, nejde vyhodit to. Ale na druhou stranu, "sušit" něco doma třeba přes 10 let, když víme, že se nám to nikdy líbit nebude, a navíc toho, kdo nás obdaroval, to stejně nijak nezasáhne... Nevím. Jsem rozhodnutá pár hrůz vyhodit, jsou to ale opravdu staré věci, které se nemůžou hodit nikdy nikomu, ani mně. Je to těžký. Člověk si vzpomene, že tohle dostal o vánocích, tamto o narozeninách... ale přehazovat to z banánovky do banánovky jenom proto, že to byl dárek od někoho, koho mám ráda? Těžká těžká věc.
Naštěstí jsem v pěti banánovkách našla i krásné talíře, které jsem si sama koupila :-), originální hrníčky, které jsem si sama koupila :-), naše staré nádobí z koleje, na který mám pěkný vzpomínky.
Nenašla jsem černý koberec, který jsem chtěla vyprat. A nenašla jsem ani bílo-červeno-žlutý koberec, který je krásný a nerada bych o něj přišla.
Ach jo :-).