Březen 2006

Ve nenávidíci i milující

31. března 2006 v 22:48 | jana
Páteční vyzvednutí Ve z družiny probíhalo jako vždycky. Vzdor v nejmohutnější formě, brek, nesrozumitelná afektovaná mluva. Za všechno jsem mohla já, samozřejmě. Kdybych nešla pro Ve, mohla tato být se svým milým v družině a kupovat si kolu v automatu.

beautiful

29. března 2006 v 0:04 | jana
You Are So Beautiful Lyrics from Joe Cocker Related Links: Buy CD from Joe CockerBuy Poster from Joe Cocker You are so beautiful
To me You are so beautiful
To me Can't you see
You're everything I hoped for
You're everything I need
You are so beautiful to me
You are so beautiful to me
Submit by: sage You Are So Beautiful Lyrics has been visited 127 times

Snědla jsem tě, Milko s celými ořechy, a tebe, Blaťácké zlato se zeleným pepřem, taky sním!

28. března 2006 v 23:08 | jana
Veronika
má sen, že miluje
kreslenýho kluka
a ukazuje kotrmelce
umíš tohle?
modrá záhada vyskakuje
z ruky na zem znovu
a znovu
Veronika
přičítá stovky
na kalkulačce
v hlavě nápady
v těle blázínky
dokážeš dát takhle nohu?

nedokážu nic, jsem stará
a unavená
nejsem klid, jsem nuda
nejsem pohoda, jsem lenost
nemám žádnej nápad
a ani trochu síly
přemísťovat svítící hady
hledat strašidla u krbu
rozkazovat morčatům
hledám něco k jídlu
hledám něco ke čtení
pod unavenej strom
zničeho nic
je to všechno moc dlouhý

ale jindy
se dějou zázraky
a jsem mládě
druhej den na zemi
nový a průhledný
lehký jako vzduch,
kterej je úplně všude
vzpomínky
se barví do modrobílý
s červenou tečkou v rohu
a ta tečka je můj dárek
ukrytej uvnitř
horkej a živej
a novej jako vítr
jako pták, když
zpívá ráno ve tmě.

Prvnička

27. března 2006 v 22:25 | Oldřich Janota
Prvnička

Tak jako úzká cestička
kamenitou strání
má láska byla prvnička -
- horká hvězda v dlaních
A plamen tančí na svíčkách
a ve stíny nás mění
A noc se kolem dotýká
křišťálových sklenic

Den "bund přehozených přes ruku" (i když nakonec vlastně o botách)

27. března 2006 v 20:59 | jana
Když jsem dnes vyšla z kojencova domu, praštilo mě přes nos ukrutné nádherné teplo. Šup s bundou dolů! Krása. Konečně ! si můžu vzít jarní boty, tzn. boty, ve kterých se dá chodit, zároveň se jejich obouvání neprotahuje do několika minut. Možná, teda. Každopádně to bylo pro mě hrozně náhlý - ještě včera jsme se s Kačíkem brodili v bahně, propadali jsme se do ledu, mokrého od deště, když jsme spolu šli na můj vlak. Je už velmi jasné, že boty, ve kterých jsem šla tu trasu, budou muset co nevidět putovat na onen svět.

Petrovi

26. března 2006 v 23:34 | jana
Ten okamžik se každým dnem blíží víc a víc.

Sedíš pod kamenným koněm s jedinou písničkou
a vítr si pohrává s ohněm
Ulice prázdné, chrámy a zaprášené knihy
řeky, květiny, sny, vidím tě ještě chvíli a potom mizíš
(Oldřich Janota)

Přervaný život - Deníky Etty Hillesum, 1941 - 43

26. března 2006 v 22:24 | jana
Čtu krásnou knihu, vlastně deník mladé židovské dívky, která se v době války snaží porozumět sama sobě, životu vůbec. Je to napsané krásným bohatým jazykem, Etty se pokouší v hlubokých úvahách osvobodit od nenávisti, prochází velkými změnami. V těžkém čase nalézá vnitřní klid, poznání o světě, bohatství a velikost svého vnitřního světa, svojí duše...
Etty se jako mladá dostala do koncentračního tábora,
kde se snažila být pro všechny pozitivní osobou,
v tomto utrpení nalézala sama v sobě dobro. Ve 27letech zde zemřela.







Možná že mi lhali

26. března 2006 v 22:17 | jana ?
Možná že mi lhali. Možná nejsem Jana... Už se mi dnes podruhé stalo, že mě cizí člověk považoval za jakousi Ester. Začínám se cítit jako v "Krajních mezích" (Kam se poděl tenhle vynikající seriál?) Jsem já vůbec já? Koho si to vzal "můj" manžel? Samozřejmě přeháním, ale je to trochu jako z nějakého filmu, kde někdo přijde amnézií o paměť, neví kdo je, kdo byl předtím. Třeba to na fotkách z dětství nejsem já Třeba je všechno jinak. Nedávno jsem přemýšlela o tom, že když mi bylo 18, jako bych během několika měsíců byla někdo úplně jinej.
Oukej, trochu mi šibe :-)

Tvořit!

20. března 2006 v 19:14 | jana
Mám obrovskou chuť tvořit. Dělat věci rukama. Obrazy. Kresby. Šít látky. Hrozně mě nadchlo si číst o výtvarničení u Tofu 007. Taky by mě hrozně bavilo dělat takovýhle věci. Kutit věci do domácnosti. Nápady se mi honí hlavou. Pátrám po internetu. Umět tak se dřevem. S papírem. Se sklem. Došlo na slova rodné matky. Asi holt budu materiálně zaměřená... :-)

Jak jsme se přestrojili

18. března 2006 v 21:09 | jana ilustrovaná
Dnes byl u nás ve vsi maškarní bál. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem v dětství sama chodila na tyhle "bály", jak jsem vždycky vzřušeně přemítala, za co se převléknu (za Makovou panenku nebo za vílu Amálku...?:-) a jak to všechno probíhalo.

obrazy Henri Matisse jsou nádherné...

15. března 2006 v 20:12 | jana
...jen se na ně podívejte:

Bratr proti tichu

15. března 2006 v 19:09 | jana
Bratr přestal zvládat ticho, které je u nás doma. Když je on s námi nebo se mnou doma. Není se co divit, ticho je všudypřítomný. Kde něco chybí, je potřeba to něčím nahradit - zpravidla ne moc dobrým způsobem. Kde spolu lidé nemluví, musí mluvit aspoň televize. Třeba i potichu, klidně i o blbostech - hlavně aby byly slyšet nějaký hlasy. Který normálně slyšet nejsou a jejich nepřítomnost je hmatatelná a ...jasná. Je mi to líto. Je mi líto, že to brácha nezvládá, že to já nezvládám, že se "nepotkáváme". Pouští televizi, kde běží stupidní pořady, než jde do práce a nechce se mu jen tak sedět a koukat do stěny. Má v sobě asi nějaký prázdno, ale možná je mu to fuk. Možná je naštvanej, na nás nebo na sebe. Jsme na něj asi naštvaný taky. Třeba se to nevyřeší nikdy, budeme zticha a občas si něco nepřirozeným hlasem řekneme. Nebo se to zlepší, třeba za deset, dvacet let. Myslím, že brácha nemá jednu věc vyřešenou - nemá nic, co by bylo jenom jeho, co by ho bavilo... a podrželo. Ale je možný, že se mi to všechno zdá a všechno bude v pohodě, až spolu nebudeme bydlet.

Katka a Ondřej před matissovskou stěnou...

14. března 2006 v 21:34 | jana
Je to horší, než kdybych byla jenom špatná kuchařka. Já nejsem totiž žádná kuchařka.

prádlo na vrchu

14. března 2006 v 15:55 | jana
Ták, máme opět "nový" nábytek z bazaru. Paní prodavačka byla zjevně moc šťastná, že ji těch dvou skříněk zbavujeme a dáváme za ně skoro tisíc korun. Už se jí ani moc nedivím! Ale skříňky jsou, navzdory některým lapáliím (šuplíky, kterých je 9, se musely několikrát prohazovat, aby šly aspoň trochu otevírat a zavírat :-)) krásné. Obzvlášť jsem nadšená z těch šuplíků, považuji šuplíky za geniální vynález a chci jich mít doma co nejvíc. Jenom nejsou dobré až moc velké šuplíky, naši mají takové dva ve starožitném příborníku po prababičce, a co do nich všechno narvou, jak se ty různé věci v těch šuplících smíchají... darmo mluvit. Skříňky jsem umyla, takže jsou hezčí než u u Kačky na blogu a vevnitř je zatím: gramodesky, učení, barvy, ponožky. :-) Zásadní problém spočívá v tom, že zatím musíme mít téměř všechny naše věci v jednom pokoji a proto jsme sem narvali i tyto dvě nové skříňky. Obvod stěn není nafukovací, a tak něco musela do vyšších poloh, ke stropu. Jak budu lovit ty kalhotky, který jsou pěkně v šuplíku uložený někde ve vejšce 210cm, netuším. Mohla bych tam přesunout Kačce trencle, ale taky odmítá tamodtud tahat cokoli, na co nevidí. Úf, to byl zase kšeft. :-) Hlavně si ničím nenechat zkazit náladu.

odjíždí neznámo kam...

13. března 2006 v 21:11 | jana
Tak znova. První článek jsem dnes napsala v Opeře, byl dlouhý, dala jsem si záležet. Ale po napsání a po kliknutí "ihned zveřejnit" se objevila červená hláška: chyba! článek neobsahuje žádný text! Pravda, v tu chvíli už ho opravdu neobsahoval :-(

Zapadlý nevlastenec

12. března 2006 v 18:12 | jana
Tákžé! Když všichni posloucháte toho Nohavicu, jak zpívá (ehm..) o Ladovi, zde je názorná vizuální ukázka:

Surrealismus

9. března 2006 v 22:22 | jana
Všechno začalo tím, že vlak nedojel na nádraží.

Odpoledne s psychologem. Máme klepetníka.

7. března 2006 v 17:07 | jana
Včera jsme strávili v hospodě nějaký čas se známým psychologem. Je to trochu blázen, jak jinak. Povídal o cestování v Africe, povídal o své práci. Nezávidíme mu. Pořád se smál: Mánie? Chá chá, to je sranda. Schizofrenie? Chá chá, sranda. Deprese, to je velký problém. Léčí se elektrošoky. Je to úspěšná metoda, ale je po tom mírná ztráta paměti. Zkoušel jsem to na sobě. Chá! Petr říká, že psychologii jako obor si vybírají lidé, kteří mají se svou psychickou stránkou problém, nemají to zcela vyřešené. O studiu psychologie jsem kdysi uvažovala (což by jeho teorii potvrzovalo), ale jak vidím, ještě že jsem líný člověk a rozmyslela jsem si to.
Máme ráčka v akvárku. Je hnusný. Koupil brácha, s Petrem se teď motají kolem toho akvária. Prý se sám množí, nepotřebuje druhého. Povije naráz třeba 50 malých 4mm ráčků... Může začít žrát ryby a rostliny. Svléká si komplet kůži i s klepety a tykadly. Co hůř, může vylézt z akvária a odštrádovat kamsi, už se to některým lidem stalo. Na internetu je možné se dočíst mnoho katastrofických scénářů okolo akvarijních raků. Těpic, teda!

Zkrocená hora

3. března 2006 v 19:56 | jana
Viděla jsem film Zkrocená hora (Brokeback mountain). Pro jistotu jsem šla hned na premiéru, aby mi to snad někdo nevykoukal... A udělala jsem moc dobře. Je to vynikající film, po dlouhé době jsem nebyla z kina zklamaná, bylo to přesně takový, jak jsem čekala. Všechno začíná v 60. letech, kdy se Jack a Ennis dají společně najmout jako honáci ovcí na hoře Brokeback. Tam mezi nimi vzplane vášeň, kterou si ale nepřipouštějí, je to pro ně šokující situace. Navíc Ennis má před svatbou. Když sezóna skončí, rozloučí se a jdou každý svou cestou, založí rodiny a mají děti. Jenže manželství je pro oba muže stresující, se ženami si nerozumí. Šťastní mohou být pouze spolu, což se dá ale uskutečnit jenom zřídka, pod záminkou výletu na ryby. Kvůli společnosti nemohou být spolu nastálo a přestože jejich vzah je pro ně to nejpřirozenější a nejstálejší, nemohou se téměř vídat, musí se skrývat. Ve filmu působí bolestně, jak je nemožné, aby se čistá láska obou mužů mohla uskutečňovat ve společném životě, jak to, co by pro oba bylo to nejjednodušší v jejich životech, je zároveň pro ně to nejtěžší. Jejich vztah je to jediné, co za něco stojí, všechny další pokusy o navázání vztahů nebo pokusy "zapomenout" na toho druhého nikam nevedou. Jejich jediná touha je být spolu, což je však přesně to, co kvůli všem možným překážkám nejde. Všechno je natočeno s citem, způsobem, který "bere za srdce", ale zároveň není nějak sladký a povrchní. Herecké výkony jsou výborné a režisér je borec. Tenhle film ukazuje, že je ta nejobyčejnější a nejkrásnější věc na světě, když spolu můžou žít dva lidi, kteří se milují. Ať jsou to kluci s holkama, nebo kluci s klukama.

Kafkovský sen a Pipi dlouhá punčocha

1. března 2006 v 21:15 | jana
Měla jsem dnes neuvěřitelný sen. Jako od Franze Kafky. Taky máte rádi tu geniální povídku?