Únor 2006

mám narozeniny!

24. února 2006 v 21:31 | jana
Dneska mám narozeniny. Všechno je krásné, i když byl vlastně celý den jako každý jiný. Spousta práce. Ale oslavila jsem tak, že jsem si udělala v pauze na oběd soukromý "super - špek - me" večírek a dala jsem si pizzu v Tescu. Co se "práce" týče, neobešla se bez komplikací, ale: podařilo se mi i tento den nezabít ani jedno z obou dětí a to je úspěch. Zažila jsem spoustu podivných magických věcí: ráno v půl sedmé na nádraží Libeň jsem viděla kočičku v trávě. Bylo nádherné svítání, černé domy v tmavě modré, začínal nový den. Svítání se mi vždycky moc líbilo. Na rozdíl od Brada Pitta... Při čekání na svěřence na stadionu Dukla mě obklopovaly několikeré skupinky mladých fotbalistů. S knihou - ne oním brakem, anóbrž obdržela jsem k narozeninám kvalitní krásný román od našeho milého mladého přítele šlechtického - jsem si připadala dost nepatřičně. Na mobil jsem si dala obrázek profilu narozeninový dort. Dostanu nějaký? A koupila jsem si dárek: vaječňák. Je krásné mít narozeniny. Těším se zase napřesrok. Vtipné na tom všem je, že ať stárnu jak stárnu, zatím jsem pořád ještě moc mladá. :-)

nuda ve škole. výstavka.

23. února 2006 v 20:07 | jana
Chodím do školy. Docela se mi to po dlouhý době zamlouvá, i když to asi na mě v tý škole není moc poznat - zatím jsem nepřišla ani jednou na něco připravená. Ale mám ze studia kupodivu radost. Až na jeden seminář, kde je to fakt nuda. Toho chlapa by měli vyhodit, ajajajaj. Za celou dobu tý školy (po 4, 5 letech) jsem si připadala zase jako na střední a začala jsem si kreslit. Začala jsem kreslit spolužákův portrét. Občas kreslím i portrét učitele, ale nějak jsem si netroufla dneska, když jsme tam byli v pěti. Na první hodině jsem se tomu ještě smála a dělala, jako že sranda. Ale po vzoru právě onoho portrétovaného spolužáka, kterej je navíc hrozně chytrej a má to na háku (takže kdo by se jím neinspiroval) jsem nasadila imáge rozlobence, kterej sedí zamračenej, neodpovídá na hloupý otázky (nechá to udělat jiný) a lehoulince naznačuje, že by si to celý klíďo nechal ujít. Žádný kamarádíčkování! Žádné ústupky! Brr, je to ztráta času.
A tohle je on. Můj nejoblíbenější pták :-) . To neznamená, že bych neměla ráda i jiný ptáky. Ale tenhle je výjimečný. Dokonale fotogenický. Zvláštní, ale sympatický. Veliká ptíčka.
Apropós, možná budu mít výstavku! V Olomóci, možná! Jó, to by byla krása. Petr mě sice straší s nějakými nájmy, které prý malíři platí za výstavní síně, ale co jsem já za malíře? Určitě bych nemusela nic platit! Možná taky s rámy je potíž - papíry se musejí zarámovat. To by taky mohlo celou věc zkomplikovat, nehledě na to, že se musejí ty věci do toho místa nějak dopravit... a pak bych se i já musela nějak dopravit na tu výstavku. Představa je to ale hrozně lákavá - chodili by lidi (ne asi moc, ale nějaký jo) a dívali by se na ty papíry... mohla bych si pak napsat do nějakýho životopisu, že jsem vystavovala ty vobrazy - téda! To by bylo! KiteKate by visela na zdi na vobrazech! Jejda, kdyby tohle klaplo, asi bych zpychla. Zalkla bych se slávou. Popíjela bych vínko na vernisáži. Vohákla bych se do pěknejch hadrů! Možná! Už aby to bylo!

čtu brak

22. února 2006 v 23:23 | jana
Je to tak. Tu příšernou literaturu mi půjčila rodná matka. Je to typ knihy, u které je jasný, že hlavní ženská hrdinka se zamiluje. A je taky jasný, že první divnej chlap, kterej se objeví na desátý stránce a kterej je vykreslenej jako záporák, bude ten, do kterýho se zamiluje. Jak jinak. Je to nechutný. Situovaný do archelogickýho prostředí, a aby toho nebylo málo, příběh archeoložky se prolíná s příběhem indiánky, která na tom místě (asi) žila před 2000 tisíci lety. Uff! Trochu lepší "harlekýn". Čítankový příklad brakové červené knihovny. Obrovskej rozdíl oproti knize, kterou jsem právě dočetla - Vlastní životopis mé matky od J. Kincaidové. Existenciální záležitost spisovatelky z Karibských ostrovů, která řeší útlak kolonizátorů, smutný život bez rodiny, bez peněz, bez lásky. Depresivní, ale přesto povzbuzující příběh, protože ona to zvládne. Takže tuhle knihu jsem zase já půjčila mámě. Už když viděla název, naznačila, že jako úlet. Čekám, že mi to za dva dny vrátí. Kvalitní literaturu zkrátka neocení. No a já bych jí měla vrátit tu pocukrovanou hrůzu. Původně jsem to hned první den zamýšlela, ale uvidíme. Zatím to beru rychlejc, přeskakuju, cestování ve vlaku ubíhá. Jenom si dávám pozor, aby nikdo neviděl, co čtu. Samotnou mě jímá děs, jak si dobrovolně vymejvám mozek. Ale veškeré pokusy číst ve vlaku něco náročnějšího ztroskotaly.
A ukradla jsem časák u doktora. To proto, že v něm byl článe o mém oblíbeném člunozobci. Podívejte se, jak vypadá. Člunozobec africký. Je magický. Jednou jsem u doktora (jinýho) ukradla list z kalendáře. Ale to už je dávno.

Slunce. Začala škola.

14. února 2006 v 23:13 | jana
Mám velkou radost ze světla, ze slunce, které nám svítí do komůrky. A taky jak je večer a ráno víc vidět. Začala nám škola. Byla jsem tam dnes poprvé po delší době. Jak velký to byl rozdíl, trávit čas intelektuálně, vidět ostatní spolužáky s tím, že tam jsme všichni za účelem vzdělávání! Po tom, co jsem spoustu dní trávila hlavně zvedáním kojence apod., jsem zase pocítila zvláštní dobrej pocit, že chodím do školy. Snažím se vůbec o hodně věcí: neochabovat fyzicky ni psychicky. Semtam uklohnit něco na ohništi ksnědku. A taky se chystám stále udělat další obraz, když ten předchozí má takový úspěch! Trávím relaxační chvilky ve vlaku, kde si čtu báječnej román od Jamaicy Kincaidové - Vlastní životopis mé matky. Pokud si někde poblíž nesedne nějaká pochybná existence, kterými se to ve vlacích jen hemží. Jsou divní. Smrdí. Mumlají si nesmyslný věci. Zasahují neblaze do životů spolucestujících. Ach jo, ale co už. Pozorovala jsem v uplynulých dnech spoustu krásnobruslařů a bruslařek. Jsem z nich unešená. Všem to tak sluší, jsou všichni kompletně sexy. Jsou šikovný, nechápu, když na tom ledu vyváděj, jak to dělaj. Je to paráda, pastva pro očiska.

Jana se rozhodla vařit.

12. února 2006 v 18:13 | jana
A tak jsme měli v sobotu vynikající oběd z brambor.

světýlka

10. února 2006 v 18:33 | jana
Zakoupila jsem světýlka. Jsou to vlastně svítící zelené smčky (z průhledného plastu, z čeho jinýho než z plastu, taky). Nevím, jestli se líbí Petrovi. Já ale zkrátka mám slabost pro tyhle svítící záležitosti. Všechno, co nějak divně svítí, mě přitahuje. Různý blbosti, potrhlý lampičky, i obyčejný lampičky. Byli jsme včera v noci na procházce venku. Byla tma, ale měli jsme baterku pro méně přehledný úseky. Z pole se valila voda a tekla sousedům na zahrádku. Zachytávali jsme se o ježky/babky/bodláky/? (dosaď si podle svého nářečí a regionu, doplň). Šli jsme k lesu, ale odmítla jsem pokračovat až k němu, mám nějaký strach ze tmy asi, nebo ze tmy v lese, možná to bylo tim, že je zima. V létě mi to nepřijde tak hrozivý. Byla jsem u doktora, což všem doporučuju. Postupně možná obejdu všechny. Je příjemné zjistit, že na tom člověk občas není tak špatně, jak si myslel. Někdy je na tom samozřejmě hůř, než si myslel, takhle u mě funguje návštěva zubaře. Je potřeba na tom pracovat a vždy předpokládat to horší, z čehož nakonec vyplyne, že je to lepší, než člověk očekával. A na závěr ještě jedna dobrá zpráva: budeme mít pejska. Za nějaký čas, ale budeme. Jenom se zatím hádáme o to, jakého... A až nějaký bude, pohádáme se kvůli jménu, ach jo.

4

9. února 2006 v 17:55 | jana
Konečně! Všechny komplexy méněcennosti jsou pryč: Marusja mi poslala čtyřku. Už patřím k ostatním.

slíbil to, tak co :-)

8. února 2006 v 19:10 | jana
Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. ... Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou. Jób 14, 1, 6

Manžel slíbil vytrvat v dobrém i ve zlém. Tak teď bude mít možná příležitost.

nový život

8. února 2006 v 18:16 | jana
Zrušila jsem blog. Pak jsem toho litovala a někteří přátelé se divili. Tedy jsem blog opět založila, i když né úplně nový. Má stejné jméno i adres, blog.cz si dokonce pěkně pamatuje názvy článků apod. Tedy poměrně nostalgická záležitost, přestože všechny články i obrázky z předchozího blogu jsou v nenávratnu.
Začínám nový život: méně blogu, více učení. A nedobrovolně také: více doktrorů, méně práce. Méně práce mi nakonec přijde docela vhod, i když, jak trefně poznamenal Petr: "budu teď žrát listí". Tak takový je, manžel. Více doktorů souvisí s neutěšeným stavem tělesné schránky, která nespolupracuje s mnohými snahami napravit tento stav, zdá se. Co už se tak dá dělat? Podpořit ducha duchovně a kontemplovat nebo si koupit nugetu. Zkouším obojí. Plus ten blog.