je už nadobro konec tomuto blogu?

22. května 2011 v 22:33 | jana
Jak jsem už psala, bylo pro mě náročné pokračovat v psaní tohoto blogu a v hodně osobním přístupu, který jsem tu dřív měla... Blog jsem začínala psát anonymně, psala jsem o všeličem, neznala osobně své čtenáře. Mnoho jsem jich časem ztratila, našli se ale jiní, kteří možná zůstali doteď...? Každopádně, moje motivace psát blog jsou teď jiné a forma, která mi kdysi přinesla úspěch a slávu (fakt jako :). ale to už je dávno a mezitím jsem blog i jednou smazala...) už mi nevyhovuje. Pokud někoho zajímá si ode mě občas něco počíst, má možnost tady: jan-ul. Jde hlavně o různé moje výtvory, inspirace, obrázky a podobně. Je to teda anglicky, protože díky šití mám pár cizokrajných čtenářů, ale jsou tam hlavně fotky, tak i kdyby někdo nerozuměl, vadit to moc nebude :).
 

řídím

15. března 2011 v 21:59 | jana
Dlouho jsem sem nepsala, protože to z různých důvodů nějak nejde. Okruh témat se mi úží, a taky čas (a chuť) na nějaké zapisování. Důležitého se teď událo to, že jsem začala znovu řídit. Řídím buď sama nebo s Kačem. S Kačem to probíhá tak, že na mě řve, zatímco řídím, z čehož mně je do pláče a připadám si jako idiot. Fakt mi to nejde. Je s podivem, že zatím s Marií žijeme. Z Kače padají věty jako: "to je zajímavý, že ti tohle nejde, s tím jsem ani jako začátečník neměl problém." A tak. Maruška ježdění v autě miluje. Někdy z něj ani nechce vylézt, když dojedeme do cíle. Jezdila by hodiny a hodiny a vůbec nic by jí nechybělo. Tyhle události ilustruje taky tahle naše podvečerní konverzace: "A ruční brzda se může použít kdy chceš, úplně kdykoliv?" "No, to je dost divně položená otázka. V podstatě se může použít, kdy chceš, ale na dálnici v rychlosti 120km bych ti to nedoporučoval." Z Kače by měli v autoškole každopádně radost.

Esther Pearl Watson

12. prosince 2010 v 15:39 | jana
už dlouhou dobu obdivuju tuhle malířku. Maluje takovým naivním, trochu dětským stylem, ale její obrazy mají podle mě velkou atmosféru, takový tajemný, snový nádech. Používá nádherné barvy, a její obrazy jsou plné akce, děje se tam často několik věcí zároveň. Maluje hodně krajiny, města, a lidi v nich. Teď jsem ale taky zjistila, že její námět jsou často ufa... To mě docela překvapilo. No a dozvěděla jsem se, že koníček jejího otce bylo konstruovat obrovské lítací talíře, a proto je maluje... Pokud jsem to teda správně pochopila! Je to tak divné, že je možné cokoliv. Rodina se prý v dětství autorky často stěhovala, protože sousedé nebyli příliš nadšení z výskytu velkých kovových lítacích talířů v okolí... to jsou věci! Můj táta lepil jen malá letadýlka, která dával do vitríny, proto jsme se naštěstí nikdy stěhovat nemuseli :).
Líbí se mi, jak se podepisuje zhruba doprostřed obrazu, pěkně celým jménem, velkými písmeny (a stejně píše název). To je celkem praktické, každý hned ví, kdo to namalovat a co to je :).
epw
epw
 


The exquisite book

10. prosince 2010 v 22:15 | jana
Tak tu máme skoro konec roku. Letos se docela těším, na vánoce, silvestra... ať už to všechno dopadne jakkoli. Každopádně vzpomínka na loňský párek s chlebem ke štědrovečerní večeři dává tušit, že to může být jen lepší. Loni touhle dobou jsem taky měla nejvíc stresující období ohledně diplomky (a školy vůbec), tak i v tomhle ohledu to bude teď klidnější.
Koupila jsem knížku z Ameriky. Je to poprvé, co jsem něco koupila z ciziny, a dost se divím, jak to celé probíhá. Člověk jen nakliká pár čísel do kolonky... a hned je to zaplacené, vyřízené, a za dva týdny přijde balíček z druhého konce světa... ani nezazvoní pošťačka, jako by jí šlo o život (jak to má u nás ve zvyku), prostě je to rovnou ve schránce, jako by nic. Koupit si něco přes internet v Čechách se zdá oproti tomuhle skoro složitější. Z té knihy jsem nadšená. Pořád mi nešel do hlavy ten název, The exquisite book, až pak jsem u pročítání narazila na slova "the exquisite corpse" a vybavila se mi výstava Fridy Kahlo, kde bylo několik těchhle surrealistických kreseb. Je to taková hra, kdy jeden člověk nakreslí hlavu, složí papír, další nakreslí stejným způsobem tělo, třetí nohy... vznikne taková poskládaná nesourodá postavička (původně snad tímhle stylem vznikaly básně).
ec
A podobně je vymyšlená tahle kniha (a odtud taky název). Sto malířů/ilustrátorů vypráví "příběh" tak, že napojují svůj obrázek na obrázek předchozího umělce, a spojí ty dva obrazy pomocí jedné vybrané linie. Každý z nich přitom viděl při vymýšlení a kreslení jen ten předchozí obrázek, kterým se měl nějak inspirovat nebo ho rozvést. V knize je deset kapitol, které se rozevírají do leporela, aby byl zachován ten lineární grafický motiv - napojování těch čar. Ty ilustrace se mi hrozně moc líbí, a jako celek to působí jako nádherná fantazie, hodně bohatě. Čím víc se toho na tom obrázku děje, tím víc se mi to líbí. No, je dost divné o tom psát, je lepší se na to dívat :). Každopádně by se mi moc líbilo, kdybych se mohla na něčem podobném podílet... ale zase by mi bylo líto dělat jen jeden obrázek.
eb
eb
Připadá mi dost smutné, že zase končí rok a začíná jiný... radši nad tím moc nepřemýšlet. A ještě smutnější je myslet na to, co nám přinesl uplynulý rok a jaký by mohl být ten další. Takovéhle úvahy mě nějak vyčerpávají.
No, jak by řekl můj oblíbenec Woody: Život je plný nemocí, neštěstí a utrpení, a ke všemu to všechno nějak moc rychle uteče... :)
Tak se mějte, jdu si číst romány a prohlížet si obrázky... umění má smysl! :)

promoce

28. listopadu 2010 v 22:18 | jana
Konečně jsem byla na své vlastní promoci. Myslela jsem, že se toho nikdy nedožiju, stejně jako někteří z mých taktéž promovaných kamarádů :). Byli jsme tam pestrá směsice, ale jsem ráda, že jsem se viděla i s některými svými spolužáky z prvního ročníku. Vytrvalci! Bylo to hezké. Tyhle rituály mě okouzlují a dojímají... A mohla jsem si vzít nové šaty, co jsem si ušila, kdoví, kdy si je zas budu moct vzít na sebe příště.
A vánoce se blíží! S dárky je to z mé strany zatím nevalné, mám jenom jeden dárek. Netuším, jak budu péct cukroví, protože dítě mi do všeho strká pařáty, už ani není líné si přistavit židli k místu, kde zrovna stojím a přistrčit svoje pařátky tam, kde je to nejvíc (nejmíň) potřeba. Dneska jsme pekly koláč (koáka) a celá kuchyň je od mouky... Spotřeba mouky je vůbec nějak větší. Další hit je přelívání tekutin a namáčení různých předmětů v tekutinách. Známá mi teď vyprávěla, že když měla malé své dvě děti, musely mít každé svůj vál a váleček... přišlo mi to trochu moc, ale teď začínám uvažovat, že pořídím dceři vlastní válecí vybavení, dost by to řešilo tahanice a vztekání :).
Šiju šatičky Marušce, doufám, že až je došiju, tak se do nich ještě vejde :)
Čtu knihu Špičkou jazyka o lesbičkách z 19. století (konkrétně zatím 1889), a je to fajn kniha, strhující příběh. I když by nebylo od věci znát o té době trochu víc; pokud jde o dějiny, jsem mimoň. Už ani nevím, kolik knih s lesbickou tématikou jsem četla...? Vychází toho nějak moc nebo na to mám nějaké zvláštní štěstí :). No, možná byly jen tak tři. Pak taky čtu S elegancí ježka, což jsou dva propletené příběhy starší ženy a dvanáctileté dívky. Zajímavější je pro mě ta "starší" část, protože ta druhá je taková filosofičtější... obojí je dobré, ale mám radši příběhy než úvahy. Začala jsem číst před časem ještě Neblahého Judu, ale to jsem zatím odložila, protože všechny tři knihy číst nezvládám. Ale už se na to moc těším.
A to je ode mě pro dnešek z Kavčích hor vše. 
p

obrazy a filmy

23. listopadu 2010 v 22:11 | jana
Camilla Engman! Hrozně moc obdivuju tuhle malířku. Ta poetika, tajemství, příběhy, postavy. Její styl je mi hrozně moc blízký. Na některé obrazy musím koukat dlouho, aby se mi líbily, ale tady mrknu a jsem z toho hned vedle. Hned bych se po ní začala opičit, kdybych uměla líp malovat.
ce
ce
ce
ce
ce
Jinak se událo to, že Maruška začíná chodit na nočníček, zatím teda samozřejmě ne dokonale, ale na to, že trénujeme asi čtyři dny, jsou pokroky velké. Začíná líp a líp mluvit, ale máme dost velké problémy se vztekáním. Oblíknout se ven trvá třeba půl hodiny... No, a jít na procházku např. do lesa, což bývala naše oblíbená kratochvíle, je dost těžké. Dneska jsme jednu takovou absolvovali, a vláčet s sebou dítě, které půlku procházky ječí, je docela vysilující (a člověk nikam moc nedojde). Ale i tak bylo fajn jít někam jinam než se furt chodit dívat do vesnice na kozy :).
Viděli jsme několik moc pěkných filmů; Taxikáře od Scorseseho, kde je výborná scéna, zásadní dialog filmu o smyslu života: "Můžeš se oženit... nebo to nedělat... je dost jedno, co v životě uděláš, stejně to všechno nakonec dopadne za hovno." (nebo tak nějak). Pak Inception, výborný film o snech, mám moc ráda filmy o snech (a vzpomínkách). Memento, což je taková drsnější krimi, ale s výbornou atmosférou a nápady.
Myslím taky dost na ptáky (pokračování příště :).

Vídeň a Frida

20. října 2010 v 20:53 | jana
Dozvěděli jsme se nedávno, že ve Vídni vystavují Fridu Kahlo, a chtěli jsme strašně moc jet se na to podívat. A tak jsme naložili ještě Zuzanu a Jakuba, děti jsme nechali doma a jeli jsme. Byl to docela výstřelek, ale měli jsme radost, protože jsme v žádné cizině strašně dlouho nebyli. Výstava je velká, hodně se zaměřuje na kresby. Byla jsem trochu zklamaná, že tam nebyly některé obrazy, které bych moc ráda viděla. Ale zajímavého tam bylo rozhodně dost. Byla jsem nadšená z pomalovaného korzetu, který tam byl vystavený, a taky z mexických krojů, které Frida sbírala a nosila.
Vídeň je moc krásné město, vůbec se nám nechtělo domů.
v

štěstí

12. října 2010 v 12:26 | jana
Koupila jsem včera v bazaru za 8kč pytlík starých knoflíků. Dala jsem je Marušce do ruky a šly jsme do několika obchodů. Samozřejmě jsme ty knoflíky ztratily. A dneska jsem se šla do toho jednoho obchodu, do potravin, zeptat, jestli tam ty knoflíky náhodou nemají, a měli je :). Měla jsem fakt radost, i když jsou to bezcenné knoflíky a mohla bych si jít do toho bazaru koupit jiný skoro stejný pytlík...
k

modrá etc.

2. října 2010 v 12:18 | jana
Picasso začal malovat modře, protože byl chudý a zabil se mu z nešťastné lásky přítel Casagemas, kterého odmítla žena, do které se zamiloval. Picasso pak maloval živého Casagemase obklopeného nahými ženami a dětmi, a taky mrtvého Casagemase na onom světě obklopeného nahými ženami. Je to tedy vlastně docela smutné, protože maloval bídu, nenaplněnou lásku, smrt, ale moc se mi ty modré obrazy líbí. A modrá vůbec, na všem možném.
p
p

tak!

22. září 2010 v 12:09 | jana
A je po státnicích. Plánovala jsem napsat dlouhý článek o svých dojmech z toho všeho a o legráckách, které jsme zažili v noci před zkouškou... ale nakonec jsem z toho všeho tak vyčerpaná, že se mi psát moc nechce.
Asi jediné, z čeho mám z celé doby studia pocit dobře vykonané práce jsou ty dvě velké písemné práce. To mi dalo nejvíc práce a k něčemu to bylo.
Ostatní pocity smíšené, ale je velká úleva, že je po všem. Těším se na spoustu věcí, které teď budu s čistým svědomím dělat. Pracuju na takovém milém kreslícím projektu a mám z toho radost. Mám spoustu nápadů na další a další věci.
Mozek mi zatím moc nepracuje, asi týden jsem (z různých důvodů) skoro nespala a nejedla.
UF! díky Bohu za ty dary :).

Kam dál